Marně se nově zvolený místopředseda Martin Starec snažil vysvětlit redaktorce, že již zažil mnohem bouřlivější a dramatičtější sjezdy. Zbytečně. Novinářská klišé již jednou pro vždy zařadila tento sjezd jako sjezd rozhádané strany a s dvěma předsedy. A jako východisko k dalším šťouchancům a kopům do kotníků to může být dobré, ne?
B. Sobotka má prý slabý mandát, soudí nestor české politiky. A jak silný mandát měl americký president zvolený rozdílem několika, ještě podivně získaných, hlasů? Ptalo se na to někdo v době jeho mandátu?
Je pozoruhodné, jak v souvislosti se sjezdem ČSSD opět ožila novinářská mantra, kterou možno nazvat „skvělý bývalý předseda ČSSD“. M. Zeman se v očích novinářů stal moudrým mužem a silnou osobností polistopadové politiky až po té, co předsedou ČSSD být přestal. V. Špidla se z potrhlého Vladimíroviče Iljiče stal levicovým intelektuálem ve stejnou dobu. A J. Paroubek? Z ještě včera odporné hrozby nejen demokratického vývoje u nás, ale bezmála z hrozby samotné české státnosti (režisér filmu „Občanský průkaz“ vykládal v jednom z rozhovorů, že filmem chtěl varovat před návratem komunistického bezpráví a na poznámku redaktora, že to snad nyní u nás nehrozí, odpověděl: „Ale je tu J. Paroubek“) se náhle stal politikem, jehož fabulovaný příjezd do Brna a vysněné vážné politické prohlášení bylo novináři s napětím a jistě i s trochou škodolibosti velmi očekáváno.
Ne že by to po sjezdu bylo jednoduché. A ČSSD by si této skutečnosti měla být vědoma: největší preference máme v letech, kdy se nakonají žádné volby. A pohlédneme-li do minulosti, která se ale může opakovat? Není snad pravdou, že nám pár procent voličů zprava vzaly VV, zleva pár procent Zemanovci a trochu Bobošíková? Pokud by na levici vznikl další levicový subjekt, asi by to postavení ČSSD jako nejsilnější opoziční politické strany neohrozil, ale i malé, ale snaživě okusující pirani mohou napáchat velké škody...
Pokud jim to bude umožněno. Pokud se ČSSD vážně nepokusí integrovat reálné a rozumné politické síly nespokojené, byť z důvodů nejrůznějších se současnými poměry (prosím neztotožňovat jednoduše jen se současnou vládou), pokud bude zjevně neodlišitelná (nejen ve vysoké politice, ale i obcích) od „těch nahoře“, pokud bude na první i druhý pohled sice kritickou, ale přece jen součástí etablissementu, mohou nastat procesy, jejichž konce nejsme dnes schopni zcela dohlédnout. Z nichž se mnozí budou radovat. Ale my to nebudeme.