Pokud lze některý ze zákonů označit bez většího váhání za takový, který zcela míjí svůj cíl, pak je to zákon o významné tržní síle, jehož novelizací jsme se zabývali v tomto týdnu na senátním plénu. V žádném případě nepochybuji o bohulibém záměru či motivech autorů tohoto zákona, ani zmíněné novely. Nicméně se domnívám, že pokud bylo jejich cílem zlepšení podmínek zejména pro menší domácí dodavatele, efektem této přísné, restriktivní a trh pokřivující normy bude naopak jejich ještě větší poškození a znevýhodnění oproti zahraniční konkurenci.

Jsem přesvědčen, že v dnešní globalizované ekonomice totiž jakékoliv ochranářství ztrácí smysl a je naopak na škodu. A je-li naším zájmem podpora domácí produkce, pak bychom tak měli činit spíše pozitivními, motivačními, případně subvenčními kroky. Kroky, které přispějí k diverzifikaci maloobchodního trhu a naruší jeho oligopolní charakter. A nikoliv tvrdými normami, které naopak budou mít za následek odchod některých subjektů z trhu a jeho ještě větší oligopolizaci.

Nemohu být jistě podezříván z toho, že bych lobboval za zájmy nadnárodních maloobchodních řetězců, že bych hájil jejich mnohdy dravé a bezohledné praktiky či určité ochuzení rozmanitosti trhu s potravinami, které jejich globální charakter přirozeně znamená. Naopak, v rámci svého domovského regionu, kterým je Slovácko, vyvíjím řadu aktivit na podporu domácích maloproducentů potravin, farmářů, vinařů apod. Pro příklad zmíním jen projekt Slovácké tržnice, kterou jsme v Uherském Hradišti otevřeli loni v září a která je prostorem, kde za výhodných podmínek mohou tito výrobci své produkty nabízet.

Ani přes tuto svou náklonnost k malým a středním producentům domácích potravin ale nemohu opomenout určité základní principy, na kterých by měla naše legislativa fungovat. A mezi ně patří jednoznačně rovný přístup ke všem občanům a subjektům, které právnímu řádu podléhají. Právě tento rovný přístup je však dle mého názoru v případě zákona o významné tržní síle porušen. Není totiž zcela zřejmé, proč zde máme mít zákon, který se vztahuje výhradně na zhruba osm potravinových řetězců.

Významná tržní síla není pojem, který by souvisel pouze se sektorem velkých obchodních sítí s potravinami. Naopak se jedná o atribut, který je příznačný i pro řadu jiných subjektů, které vstupují do různých obchodních vztahů a u kterých, stejně jako v případě těch, na něž se má vztahovat tento zákon, hrozí její zneužití pro různé nekalé praktiky.

To si zřejmě původně uvědomovali také tvůrci zmíněné novely z Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, kteří navrhovali, aby se tento zákon vztahoval i na velké dodavatele, jejichž vyjednávací pozice má vůči jejich partnerům ze své podstaty také značný vyděračský potenciál. Ustanovení o dodavatelích se však z textu novely v průběhu jejího projednávání vládou záhadně vytratilo.

Tomu se však nelze divit, když místopředsedou současné vlády a ministrem financí je majitel jednoho z největších potravinářských podniků v naší zemi. Podniku, který je proslulý svým tlakem na nízké výkupní ceny od konkurenčních drobných zemědělců a farmářů. Podniku, který se v rámci konkurenčního boje a urputné snahy o maximální rozšíření svých zemědělských ploch nezdráhá využít ani takových praktik, jako je spálení cizí úrody jedovatými postřiky. Jenže tyto praktiky zjevně současná agro-levicová vláda v čele se sociálně demokratickým premiérem Sobotkou za nekalé nepovažuje, a proto vychází poslušně vstříc zájmům svého ministra financí a jeho Agrofertu, jehož pozice významného producenta potravin s novelou zákona o významné tržní síle ještě více posílí.

Těmi, kdo budou touto novelou naopak postiženi, jsou potom paradoxně ti menší dodavatelé a samozřejmě následně též spotřebitelé. Je zcela zřejmé, že novelizovaný zákon o významné tržní síle bude mocným nástrojem zejména v rukou velkých potravinářských kolosů, jakým je právě Agrofert. Obdobně silné skupiny totiž budou mít vždy dostatek sil a kapacit na to vést s obchodními řetězci spory, vyjednat si výhodnější smluvní podmínky a nikdy se nebudou muset obávat toho, že by jejich odběratelé v důsledku tvrdosti tohoto zákona hledali alternativní dodavatele v zahraničí, neboť objem potravin, které na trh dodávají je skutečně těžko nahraditelný.

Pro malé regionální výrobce potravin zpřísnění zákona o významné tržní síle naopak znamená hrozbu, kterou jsem již naznačil, a sice že jejich produkty mohu být velmi snadno zaměněny těmi zahraničními, které budou dodávány na základě smluv, na které se tento nesmyslný zákon nevztahuje. A v té horší variantě pak důsledkem této normy bude to, že některé z řetězců z našeho trhu zcela odejdou, což už se v několika případech stalo či v dohledné době má stát, a právě tito malovýrobci budou před těmi obchodními sítěmi, které tu zbydou, ještě menší a budou mít ještě slabší hlas.

Tím, kdo na tento vývoj pak jednoznačně doplatí nejvíc, bude zákazník, na kterého dopadne růst cen jak v důsledku přísných podmínek zákona a ještě přísnějších hrozících sankcí pro obchodníky, tak v důsledku zmíněného snížení počtu subjektů na maloobchodním trhu. A za přínos pro veřejnost a spotřebitele jistě nelze považovat ani zánik dalších českých dodavatelů, kteří nebudou schopni konkurovat dováženým potravinám, které pro obchodníky nebudou představovat riziko postihu.

Nadbytečnost a nefunkčnost zákona o významné tržní síle se projevila už i v uplynulých letech jeho existence. Za šest let jeho platnosti totiž byly ukončeny pouze dva spory, které nakonec vyústily v pokutu pro obchodní řetězce. A nutno dodat, že kritika této normy zaznívá jak z tábora odběratelů, tak dodavatelů, z nichž mnozí tvrdí, že se jedná o normu, která ničemu a nikomu nepomáhá.

Jako v mnoha jiných případech se tedy domnívám, že jde opět pouze o snahu zákonem vyřešit něco, co lze řešit naopak ponecháním vlastnímu, přirozenému vývoji, liberalizací a pozitivní motivací. Nikoliv tvrdým postihem, pokutami a regulacemi, které povedou jen k dalšímu obcházení zákona. Jak praxe ukazuje, mnou prosazovaná cesta je sice možná zdlouhavější, ale funkční a bez zmíněných negativních dopadů. I bez zákona o významné tržní síle totiž můžeme být svědky toho, že odběratelé a dodavatelé jsou schopni se mezi sebou domluvit a nastavit si etické kodexy, jakým je například stále se rozrůstající tzv. Supply-chain iniciativa, která vznikla jako platforma zavazující své členy k férovému nastavení smluvních podmínek a jednání s obchodními partnery.

Z uvedených argumentů je zřejmé, že zákon o významné tržní síle je špatný a nebezpečný sám o sobě. Staví totiž na filosofické úvaze, že stát musí neustále nějakým způsobem napravovat vztahy ve společnosti, regulovat trh a zasahovat do privátních smluvních poměrů. Skutečně nemusí!

Jsem přesvědčen, že takový zákon není zákonem potřebným, a proto není třeba jej nijak opravovat či vylepšovat a bylo by naopak daleko vhodnější jej bez náhrady zrušit. Jak jsem uvedl, jsem také přesvědčen, že se jedná o zákon, který si přejí silné privátní skupiny zastoupené ve vládní koalici. Stejně, jako si v minulosti přály pokračování podpory biopaliv ze strany státu nebo nezahrnutí velkých příjemců dotací pod působnost zákona o registru smluv. Bohužel musím konstatovat, že stejně jako v těchto případech i tentokrát parlamentní většina těmto vlivům podlehla a novela zákona o významné tržní síle byla i přes odpor můj a několika mých kolegů schválena. A obávám se, že to v tomto volebním období nebylo naposled. Kapři si totiž rybník nevypustí…

Ivo Valenta, senátor Parlamentu ČR