České firmy, které krizi přežily, se totiž už většinou oklepaly a podle nedávno zveřejněného průzkumu téměř polovina z nich se chystá investovat. Je otázkou, kolik vloží do výrobního zařízení či modernizace provozu a jak budou investovat do motivace svých zaměstnanců. Zhruba před šestadvaceti lety tehdejší vrcholní politici s lehkostí té době vlastní básnili o tom, že do tří, do pěti nebo sedmi let životní úrovní doženeme Rakousko. Po třech, po pěti, po sedmi letech tato vábnička, která měla odvést pozornost od budování divokého kapitalismu, z jejich úst tak často nezněla. Čtvrtstoletí poté a po vystřídání několika vlád různého zabarvení – od modré po oranžovou, dalších a dalších lákavých slibů, předseda ČMKOS Josef Středula prohlásil, že podle aktuálních údajů bychom se na úroveň Rakouska a Německa dostali za 115 let. Má pravdu. Vždyť kupříkladu hodinové mzdy českých pracujících dosahují pouhých 29 procent platů rakouských a 28 procent výdělků v Německu! A ač se šéfové mnohých firem snaží říkat opak, práce v Česku je levná. Přes 60 procent zaměstnanců nedosáhne ani na průměrnou hrubou mzdu, která činí 26 072 korun. Nedivím se, že z nejvyšších pater české politiky opět zaznívá něco o blbé náladě. Po masových demonstracích před čtyřmi roky proti reformám Nečasova kabinetu lidé doufali v to, že právo na spravedlivou odměnu za práci budou nové vlády brát vážně. Bohužel. Tématu Konec levné práce se na podzim chopila největší odborová centrála. A vzhledem k přislíbenému zvýšení mezd v některých společnostech se zdá, že velmi zdatně. Růst české ekonomiky je jeden z nejvyšších v rámci celé EU. Není tedy důvod, proč by si čeští pracující z toho ekonomického koláče, který je větší díky jejich každodenní práci, neukousli víc než dosud.