Rok 2015 znamenal značný přelom na české národovecké scéně. Vlivem vlny vetřelců si mnozí lidé konečně uvědomili zločinnost současného mezinárodně-kmotrovského systému a začali požadovat skutečnou svobodu a demokracii založenou na svrchovaných národních státech.
České anti-establishmentové strany na to samozřejmě nemohly nereagovat. Vidíme zde řadu nových uskupení (SPD, BPI), růst těch stávajících (ND) i posun těch, které šly dříve jen lehce proti systému (Úsvit, OK strana), do protisystémových pozic, ať už více či méně uvěřitelných. Typickou tendencí je zde posouvání dřívějších ,,euroskeptiků light“ (T. Okamura, J. Janeček) k ostřeji euroskeptickým názorům a jejich přibližování k těm, kdo vystoupení z EU hájili již dříve. Došlo to dokonce tak daleko, že pronárodní rétoriku občas vytasí i např. Babiš, který je přitom pevně ukotven v kmotrovském systému, takže mezi pronárodní politiky ani zdaleka nepatří.
Důsledkem těchto procesů byla značná fragmentace národovecké scény, kdy si téměř každé uskupení víceméně hrabalo jen na vlastním písečku a málokdo byl ochotný spolupracovat s ostatními. Tato fragmentace zčásti přetrvává, nicméně se zde začíná projevovat příznivá (byť zatím slabá) tendence ke spolupráci a k seskupování menších subjektů. Důležitým prvkem zde byly demonstrace, které do jisté míry odhalily potenciál jednotlivých uskupení. A po několika měsících těchto procesů se zdá, že se do popředí dostávají 3 hlavní síly.
První z nich je hnutí Svoboda a přímá demokracie okolo poslance Tomia Okamury a jeho kolegů, kteří se odmítli připojit k puči v Úsvitu. Nespornou zásluhou členů tohoto hnutí je skutečnost, že dokázali vnést otázku vystoupení z EU na parlamentní půdu (byť se tomu xenofilní poslanci z ostatních stran vysmáli). Další výhodou je Okamurova schopnost přitáhnout dost lidí na svoji stranu, což z SPD pravděpodobně vytvoří početně nejsilnější národovecké hnutí v ČR (údajně mají přes 8 000 přihlášek). Otázkou ovšem je, zda dokáží svůj poměrně vágní a málo propracovaný program rozšířit tak, aby byl pro voliče atraktivní.
Hlavní slabinu SPD vidím v neochotě ke spolupráci s ostatními stranami a hnutími. To se projevilo i tím, že na 6. února nepodpořili ani jednu z chystaných demonstrací (viz dole) a z trucu si svolali vlastní, což povede ke tříštění sil. Navíc, osobně jsem před pár dny neoficiálně jednal s představiteli SPD o možné spolupráci s ND a ostatními podobnými stranami. Vyšlo najevo, že se nechtějí spojovat prakticky s nikým, a pokud zástupci ostatních podobných stran chtějí pomoci národu, mají se prý vzdát všech kandidatur ve prospěch SPD. Což jsem odmítl, protože takto slušná spolupráce nevypadá. Tento izolacionizmus naznačuje, že Okamura zřejmě rezignoval na svoji původní snahu o spojování protisystémových sil. Uvidíme ale, jak to nakonec dopadne.
Druhá z těchto skupin se vytvořila okolo Národní demokracie. Již v předloňském roce ND upozorňovala na nutnost sjednocování národovecké scény, pročež vznikl Národní kongres, který se postupně rozrostl na 6 stran a spolků (kromě ND též Národní prosperita, nesládkovští Republikáni, Národní socialisté, spolek MONOS a České hnutí za národní jednotu). V nedávné době navázala ND také spolupráci s hnutím Za naši kulturu a bezpečnou zem (Lucie Hašková) a se skupinou Čest, svoboda, respekt (Jirka Černohorský). Vidíme zde tedy praktickou ukázku toho, že spolupráce mezi různými uskupeními je možná a záleží jen na ochotě.
Další výhodou ND oproti ostatním subjektům je její propracovaný program vč. ekonomického a snaha o komplexní řešení problémů. Silnou stránkou je též působení na Facebooku, kde je ND, pokud jsem správně počítal, pátou nejsilnější stranou v ČR a nejsilnější mezi pronárodními stranami (podle počtu příznivců). Slabou stránkou je naopak neochota některých subjektů ke spolupráci s ND, která je způsobena především špatným mediálním obrazem strany (který je ale zase dán tím, že se ND nebojí kritizovat kmotry, kteří ovládají hlavní média).
Další uskupení s protisystémovou rétorikou vzniklo okolo zoologa Martina Konvičky a jeho Bloku proti islámu, který do sebe vtáhl i lidi z různých dalších stran (Hampl, Volfová). I toto uskupení je již de facto parlamentní, má oporu v poslancích Úsvitu – což je paradoxně jeho největší slabinou. Byli to právě poslanci typu Marka Černocha, kteří vylezli Okamurovi po zádech, aby jej pak mohli podrazit a ukrást mu jeho hnutí. Když si pak uvědomili, že jejich voliči přešli k SPD, začali hledat někoho jiného, kdo by je udržel u moci – a Konva byl pro něco takového ideálním cílem. Právě tito prospěcháři mohou řadu lidí od volby BPI odradit, stejně jako jejich občasné útoky na konkurenci, zejména na ND.
Nicméně i toto uskupení okolo má podle mě šanci na úspěch. Oproti ND či SPD má určitou podporu mainstreamových médií (ND si na rozdíl od BPI může nechat jen zdát o tom, aby média propagovala její noviny) – což je dáno hlavně tím, že se jedná o jakousi ,,stranu mírného pokroku v mezích bruselských direktiv“, která proti systému vystupuje jen zčásti. Jak zmínil kolega bloger Jurnečka, pokud se establishment bude muset vzdát své moci, je pravděpodobné, že ji předá právě lidem okolo Konvy. Podobně jako roku 1989 komunisté raději předali moc Havlovi, než aby riskovali, že se k moci dostane nějaký skutečný antikomunista.
Tato tři uskupení dnes dominují národovecké scéně v ČR. Mají dost lidí v regionech, je o nich slyšet, dokáží bez problémů dostat do ulic tisíce lidí (právě tyto skupiny chystají demonstrace na 6. únor – viz dole). Kromě těchto třech ale existují i další strany, které jsou zatím (nebo již) spíše marginální, i když i ony mohou časem překvapit a získat na svoji stranu více lidí.
Sem patří např. Patrioti, což je strana, jejímiž členy jsou dnes i lidé z bývalé OK strany Jiřího Janečka, která se s Patrioty nedávno sloučila. Jako pozitivum u nich vidím ochotu ke spolupráci s některými dalšími subjekty (např. se stranou Rozumných). Otázkou ale je, jak se dokážou vypořádat s ne zcela chvályhodnou historií OKS, ve které nechyběly intriky vůči jiným stranám ani např. kradení mého článku. I když je pravda, že pokud se ve volbách spojí s BPI (což předpokládám, protože už dnes mezi nimi vidím známky spolupráce), tak Konvovi a spol. to patrně vadit nebude, když mu nevadí ani lidé typu Černocha.
Svobodné zmiňuji spíše pro úplnost, protože už jsou pryč časy, kdy byli hegemonem na pravicové i protisystémové scéně. Reputaci jim kazí jednak skutečnost, že někteří jejich protežovaní členové nepřímo podporují islamizaci ČR, jednak jejich trucovité jednání vůči skutečně protisystémovým uskupením – a v neposlední řadě i někteří jejich radikální příznivci v regionech, kteří se chovají spíše jako podporovatelé Zelených či KSČM (např. v Rokycanech, tam jsem to zažil na vlastní kůži).
A myslím, si, že Svobodné nespasí ani plánovaná spolupráce se Stranou soukromníků – miliardář Valenta, který je teď u Soukromníků klíčovou osobností, sice mluví hezky, ale k podpoře drobných podnikatelů má asi tak stejnou motivaci jako Babiš. Nicméně jak Svobodní, tak Soukromníci v sobě skrývají rozumné lidi typu Františka Matějky, kteří nás ještě mohou překvapit. Nemyslím si ale, že se toho překvapení dočkáme, dokud tito lidé budou zalezlí ve strukturách těchto 2 stran.
Další stranou, která dnes spíše skomírá, je DSSS. Této straně podle mě nejvíc škodí Vandasovské vedení, které má podle některých spekulací, kterým i celkem věřím, za úkol zkompromitovat národovecké síly tím, že v očích veřejnosti spojí národovectví s pokusy o neonacismus. Naproti tomu má tato strana řadu rozumných lidí v regionech, kteří představují velký potenciál. Pokud by tito lidé svrhli Vandase a převzali stranu, nebo z ní naopak odešli a připojili se k některému jinému pronárodnímu uskupení, mohou i oni znamenat značnou sílu.
Zajímavé také bude sledovat dění okolo Demokratické strany zelených, která, i přes svůj sluníčkově znějící název, taktéž patří mezi spíše pronárodní strany. Opačným případem je hnutí Řád národa, které má sice velmi slibný název, ovšem vzhledem k tomu, že jej vedou lidé okolo Karolíny Peake, od toho nečekám žádné zázraky. Ale nechme se překvapit.
To byly hnutí, uskupení a strany, které podle mého názoru mohou být atraktivní pro národovecké voliče (možná jsem nějakou stranu přehlédl, za což se předem omlouvám, protože ani já nemůžu sledovat všechno). Nemohu ale nezmínit i některé osobnosti, které sice nejsou (zatím) spojeny s žádnou konkrétní stranou, nicméně mohou s protisystémovou scénou ještě zamíchat, protože za nimi stojí určitá část národoveckých voličů.
To je případ Václava Klause. Za ním stojí velmi rozporuplná minulost – na jedné straně jeho letitá varování před bruselskou zvůlí (která se dnes ukazují jako více než opodstatněná), na druhé straně pochybná politika v 90. letech, která měla za důsledek, ať už zamýšlený či nikoliv, ztrátu kontroly nad naší ekonomikou a nárůst vlivu korporací ovládaných kmotry. Klaus se již loni na podzim pokusil prostřednictvím Národní demokracie vrátit do politiky, což mu ale nevyšlo. Jestli se o něco podobného pokusí znovu, to se dá jen těžko odhadovat, určitě by to ale změnilo rovnováhu v národoveckých silách.
Dalším, kdo se znovu objevil na scéně, je Miroslav Sládek. Taktéž velmi kontroverzní osoba. Člověk, který na jednu stranu dokázal v 90. letech dostat národovce do parlamentu, na druhou stranu se neštítil rozvrátit svoji stranu, když přestala sloužit jeho zájmům. Já osobně si nemyslím, že jeho současné cíle jsou čisté – nicméně, jak Klaus, tak Sládek by měli dostat příležitost k tomu, aby obhájili své dřívější jednání a aby se představili své současné vize. Ať ale nepočítají s tím, že se hned dostanou do čelních pozic antiestablishmentu. Pokud mají o tuto pozici zájem, musejí si ji nejprve vydobýt tvrdou prací a ukázat, že si ji zaslouží.
Mezi další osobnosti, které mohou zamíchat kartami, podle mě patří třeba Václav Klaus mladší, docent Petr Robejšek, ale i Miloš Zeman, který sice svojí podporou EU nepatří mezi skutečné národovce, nicméně v poslední době provádí některé rozumné kroky, které imponují národoveckým voličům a děsí xenofily.
Celkově si myslím, že ač není národovecká scéna již tolik roztříštěná jako dříve, pořád je příliš decentralizovaná na to, aby mohla výrazněji uspět (byť zastává stejné myšlenky jako cca 90 % českého národa). Co ale mají národovci dělat, aby dokázali uspět a vytvořit svrchovaný stát?
Myslím si, že ideálním řešením (hlavně do voleb do Poslanecké sněmovny, ale třeba i do krajů) by bylo vytvořit 2 velké bloky. Ten první, radikálnější, by zahrnoval Okamurovu SPD, Národní demokracii (+ ostatní strany v Nár. kongresu), hnutí Lucie Haškové a Jirky Černohorského a popř. i umírněné křídlo DSSS. Velký potenciál vidím v případném propojení programů ND a SPD, kdy by vzniklý blok převzal propracovaný ekonomický program ND a spojil by jej s programem přímé demokracie, který má SPD – čímž by vznikl nejkomplexnější národovecký program v ČR. Ukončilo by to také přetahování se o voliče, protože již dnes podle mě podporují ND a SPD zhruba ti samé lidé.
Druhý blok by se uskupil okolo BPI-Úsvitu a Patriotů, popř. i Řádu národa. Byl by to blok méně radikální, obsahoval by jistě i osobnosti, proti kterým se někteří národovci vymezují, nicméně s dříve zmíněnou mediální podporou má šanci na úspěch. Zde je už teď velká pravděpodobnost, že se tento blok stane skutečností – jak jsem již zmínil, vidím zde známky spolupráce, především v rámci Hamplova projektu ,,Hrdý čecháček“.
Někdo by mohl namítnout, že by ještě lepší bylo spojení všech stran do 1 superbloku, ale to jednak není reálné (hlavně kvůli rozporu SPD-Úsvit) a jednak by jej pravděpodobně volilo méně lidí, než kolik by byl součet voličů obou bloků (spousta lidí třeba podporuje Tomia, ale nemá ráda Volfovou, a vice versa). Pokud budou bloky 2, tak bude větší součet voličů a zároveň je tu značná naděje, že se do sněmovny dostanou oba (což už neplatí, pokud těch bloků bude více).
Mimo parlamentní volby se však všechny pronárodní síly spojit mohou – a to především při pořádání demonstrací. Že to skutečně jde, o tom jsme se přesvědčili 17. listopadu. Tehdy sice pořádalo sice každé uskupení svoji demonstraci, nicméně na popud ND se pak všechny demonstrace slily v jeden pochod k úřadu vlády, který čítal více než 10 000 účastníků – což byla jednoznačně nejúspěšnější akce minulého roku. Což by samozřejmě bylo ideální zopakovat.
Ideální příležitostí k něčemu takovému bude 6. února, kdy se budou v ten samý den konat po celé Evropě demonstrace proti islamismu a nadvládě EU. Zatím to ovšem nevypadá nijak příznivě – je to především SPD, kdo to zatím znemožňuje. Zatímco jak Blok proti islámu, tak společný tým Národní demokracie a hnutí Za naši kulturu a bezpečnou zem ohlásili své demonstrace již v prosinci (a navíc jsou tak načasované, že se dají stihnout obě, což je ideální), SPD si před nedávnem z trucu svolala vlastní demonstraci v podobný čas, ale na zcela jiném místě, což povede ke značnému tříštění počtu účastníků. A to vše i přesto, že Okamurovi dříve nevadilo vystupovat na stejné demonstraci jako Konvička, Bartoš či Hašková.
Hlavním krátkodobým úkolem pronárodních sil bude zkoordinovat akce 6. února tak, aby lidé nemuseli mít dilema, kterou akci podpořit. Možná by k tomu stačilo změnit čas a místo konání demonstrace SPD tak, aby se daly stihnout všechny akce. Nebo ať se pak všechny demonstrace spojí v jednu společnou, třeba na Klárově.
Dlouhodobým úkolem bude vyjednat pokud možno co nejvýhodnější spolupráci ve volbách, aby národovecké síly dokázaly naplnit parlament a posléze vymanit ČR z bruselského sevření a zastavit vlnu vetřelců. Potenciál k tomu je – více než 90 % občanů ČR se staví proti xenofilní politice současného establishmentu. Otázka je jen, jestli tento potenciál dokážeme využít k tomu, abychom vytvořili svobodný, demokratický a svrchovaný český stát.
Toto je můj pohled na současný stav anti-establishmentu v ČR. Pokud to někdo z vás vidí jinak (nebo si myslí, že jsem něco opomenul), budu vděčný za jekékoliv připomínky či komentáře. A hlavně děkuji všem, kdo vydrželi číst až do konce :-)
Jan Sedláček, předseda rokycanské Národní demokracie
