V minulých dnech nám Charita Česká republika představila „českou“ národní zprávu o sociální situaci za loňský rok - Caritas Cares 2015. Tento spisek hovoří o hlavních problémech, spojených s chudobou a sociálním vyloučením v ČR a navrhuje zákonodárcům, jak tyto problémy řešit. Tato doporučení jsou založena na analýze vlastních zkušeností Charity ČR, které jsou dávány do kontextu s oficiálními daty.
A nejsou to řádky dvakrát radostné. Takže směle na to. Předlužení, neboli největší past vedoucí k chudobě. Ano, počet insolvenčních návrhů podaných jednotlivci dosáhl doposud neslýchané úrovně, během let 2008 až 2014 v ČR stoupl jejich počet z 1 936 na 31 577. Není divu, že podle průzkumu byla předluženost označena jako největší problém chudoby a sociálního vyloučení. Podotknu, že před „slavným“ listopadem 1989 jsme neznali něco tak odporného, jako jsou nebankovní půjčky či exekutoři, přičemž ti první měli své předchůdce - veksláky. A ti měli – oprávněně – problémy se zákonem. Co zde máme dále? Bydlení. Bytová situace se dramaticky zhoršila, čímž se pro širokou vrstvu populace stalo finančně nedostupnou. Udělám drobnou odbočku: Před čtvrt stoletím se tehdejší prezident republiky Václav Havel vyjádřil o sídlištích a panelácích, jako o králíkárnách a podivil se, jak je možné, že v nich někdo žije. Co by dnes mnozí z nás dali za to, žít v oněch Havlem proklínaných „kotcích“. Před rokem 1989 se díky propracovanému systému bytové výstavby dalo k bydlení přijít za rozumný peníz, nemluvě o podnikových, či družstevních bytech.
Nezapomeňme na pracující. Zpráva dále praví, že minimální mzda v České republice patří k nejnižším v EU, její výše se příliš neliší při srovnání s dávkami státní sociální podpory, což některé lidi odrazuje od toho, aby vůbec zaměstnání měli. Dočteme-li zprávu o stavu naší společnosti do těchto míst, odložíme růžové brýle, jež nám nasazuje současná vláda.
Přesuňme se ještě do prosince 1989, kdy Václav Havel v televizním projevu pravil: „Pro mě není rozhodující, s jakým slovem jsou sociální jistoty spojovaný, ale to, jaké jsou. Já si představuji, že by měly být daleko větší, než jaké poskytovalo to, co mnozí nazývají socialismus. Za svůj další úkol považuji podporu toho, co vede k lepšímu postavení dětí, starých lidí, žen, těžce pracujících a vůbec všech občanů, kteří jsou na tom z jakýchkoli důvodů hůře než ostatní,“ uvedl tehdejší prezident. Zajímavé. Pojďme v Havlově projevu dál. „Jsou lidé, kteří kalí vodu a panikaří, že se bude zdražovat. Žádné gigantické zdražovaní nebo dokonce nezaměstnanost, jak to panikáři systematicky šíří, nic takového nepřipravujeme.“ Tolik Václav Havel, Československá televize 1989.
Co posléze následovalo, nemusíme šířeji přibližovat: Mega privatizace premiéra Václava Klause, kdy se „zhasínalo“, aby ekonomové předběhli právníky, vesele tunelovalo a ožebračovalo potřebné. Po klidnějším období vlád sociální demokracie jsme zažili další „utahování opasků“ za premiérů Topolánka a Nečase, za nichž sociálně potřební, nemocní a senioři dostávali „na frak“. Máme zde ještě Miroslava Kalouska, současného šéfa TOP 09 a též bývalého lidovce, který byl snad ve všech pravicových vládách. Abychom nezapomněli, ze současné vlády vypíchněme česko-slovenského oligarchu Andreje Babiše, ministra financí, jenž to (zdánlivě) bere přes sociálně slabší, ale ve skutečnosti přihrává podnikatelským projektům svým a jím spřízněných podnikatelů. Bohužel ČSSD se vzdálila svým levicovým hodnotám pro koaliční zájmy pana Babiše a lidovců.
KSČM tak u nás zůstala jedinou skutečně levicovou stranou, která zůstává na straně všech poctivých lidí bez rozdílu. To, o čem komunisté hovořili na počátku temných devadesátých let, v době opoziční smlouvy, či za Nečasovi asociální vlády, je stále aktuální. Zůstávat stále na téže sociální politice, to chce skutečnou odvahu.
