Podobné formální pocty jako v Británii se čínskému nejvyššímu představiteli dostává také při návštěvě Washingtonu, Paříže či Berlína. Nikdo z představitelů těchto zemí nepřehání lekce z lidských práv, nemluví za každou cenu o Tibetu či Tchaj-wanu. Ostatně, česká zahraniční politika po celou dobu existence ČR, po rozpadu Československa, uznává zásadu jednotné Číny.
V období, kdy jsem byl českým premiérem, jsem v červnu 2005 navštívil Čínskou lidovou republiku na oficiální státní návštěvě a jednal jsem s nejvyššími čínskými představiteli – prezidentem a šéfem komunistické strany, s předsedou čínské vlády, s předsedou parlamentu a dalšími představiteli. Počátkem prosince 2005 se v Praze na oficiální státní návštěvě objevil předseda čínské vlády a byla podepsána celá řada dohod o ekonomické spolupráci. Čína měla zájem o strategické partnerství s ČR. Tento její zájem pohříchu skončil či byl skončen nástupem pravicových vlád v září 2006. Česká republika promeškala ohromnou příležitost, které se chopili jiní. Ve středoevropském prostoru krom Německa také Polsko a Maďarsko.
Nevzpomínám si, že by mou cestu do Číny v červnu 2005 provázely protesty demonstrantů. Nebo že by se v tisku, kromě obligátního fantazírování o lidských právech, objevovaly nějaké odsudky. S exprezidentem V. Havlem jsem v té době konzultoval všechny své záměry v oblasti zahraniční politiky. A pokud jde o rozvoj vzájemně výhodných vztahů s ČLR, neslyšel jsem od něj ani jedno negativní slovo. Také návštěvu čínského premiéra v prosinci 2005, kromě protestů členů čínské sekty Fa-lun-kung, neprovázely žádné protesty.
Odvaha bojovat s čínským komunismem je poněkud opozdilá
Současné duševní ejakulace některých pravicových politiků na adresu Číny jsou poněkud zpozdilou reakcí na komunistický režim u nás. Čeští pravicoví politici mají potřebu vymezovat se proti komunismu, a přitom státně-kapitalistický systém, který existuje v Číně, přestavuje mnohem liberálnější, chcete-li tvrdě kapitalistické, prostředí, nežli je u nás.
Odvaha Bursíků, Schwarzenbergů, Kalousků a jim podobných, bojovat s komunismem čínským, je tedy poněkud opozdilá. Většina současných bojovníků proti komunismu v éře komunistického režimu žádnou zvláštní statečnost neprojevila. Bursík, ani Kalousek a další.
Koneckonců ani před necelými 11 lety tito pánové neprotestovali, když se v Praze dělo prakticky totéž. Druhý nejvyšší představitel čínské exekutivy byl v Praze a žádné antikomunistické orgie či zpochybňování principu politiky jedné Číny se nekonalo. Ani fantazírování o Tibetu jako o samostatné provincii. To je stejně absurdní, jako kdyby k nám dnes čínský prezident přijel s požadavkem, abychom poskytli rozsáhlou autonomii či samostatnost například moravským Slovákům anebo Hané.
