První věc je připustit si tento stav a připustit si i formu této války – není to válka uniformovaných vojáků proti uniformovaným vojákům. Je to válka proti neviditelným, anonymním tisícům radikalizovaných fanatiků, kteří jsou připraveni na jakémkoli místě v Evropě vyhodit se do vzduchu s hřebíky ve vestě, aby v této válce vyhráli. Evropané si to musí připustit a adekvátně reagovat.

V první řadě musí evropští lídři a politici změnit své myšlení. Extremistické politické síly to pochopily a přibývá jim podporovatelů. Extremistické reakce ale jen zvyšují počty radikálů v řadách islamistů a paradoxně tak posilují nestabilitu a nebezpečnost Evropy. Mimoto extremismus směřuje k další totalitě. Evropští lídři se tak musí vyhnout extremistickému myšlení i jednání, ale přitom musí opustit ideu přešlechtěné humanitní demokracie a s tím spojené přecitlivělosti. Musí začít reagovat na skutečné obavy, strachy a potřeby Evropanů. To se neodbyde pouhým prohlášením o masakru jako o útoku na naší otevřenou evropskou demokracii a pak pokračovat dál ve starých kolejí. Čelíme nové bezpečnostní situaci. Hlavním úkolem Evropy už nemohou být primárně témata rozmazlené civilizace, jako je ochrana práv spotřebitelů a na to vázaných tisíce úředníků a tisíce stran Směrnic. Nyní jde primárně o ochranu života a základních hodnot, bez nichž by holý život neměl smysl.

Těmito hodnotami jsou v Evropě jistě také bezpečnost a svoboda. Musíme si připustit, že ve válečném stavu je prioritou bezpečnost. Pokud stávající široce pojaté svobody a ochrany okrajových práv už ohrožují holé životy Evropanů, musí se opatření pro zajištění bezpečnosti posílit na úkor opatření pro zajištění bezbřehé svobody.

Adekvátních opatření se nabízí vícero. Trestní právo, které odpovídá válce s radikálním islámem, uzavření hranic a na nich opětovné kontroly, přísná imigrační politika, deportace a odjímání evropského občanství usvědčeným radikálům, posílení tajných sil, zvýšené výdaje na bezpečnost, úzká kooperace s mírumilovnými muslimy a jejich ochrana před slovními a fyzickými útoky extremistů, dlouhodobé integrační a vzdělávací programy pro obyvatele v sociálně vyloučených čtvrtích, investice do uprchlických táborů mimo hranice Evropy apod. Musíme se rychle učit od zemí, které se s terorem a v permanentním válečném stavu naučili žít, jako je Izrael. Ale i Indie, která na teroristické hrozby na rozdíl od Evropy reaguje už roky adekvátně – když jdete v Dillí do jakéhokoli prostoru, kde dochází ke shromažďování lidí – metro, letištní hala, restaurace, veřejné akce apod. – musíte si vše, co nesete v zavazadlech, nechat skenovat rentgenem a sami projít bezpečnostním rámem, u kterého hlídkují vojáci se samopaly. V Izraeli je první checkpoint už 3 km před letištní halou. Že podobná opatření musíme přijmout i v Evropě mělo být jasné už po útocích ve Francii, doufejme, že to lídři pochopí po bruselském masakru. Brzy totiž přibude masakr další, otázka je jenom kde a kdy.

Občané EU tak očekávají adekvátní reakce vrcholných evropských politiků na tyto útoky. Těmi není pláč, kterým na brutální útok v Bruselu reagovala na tiskové konferenci šéfka zahraniční diplomacie EU Federica Mogheriniová. To je reakce dítěte, kterému ukradli evropskou socialistickou hračku. Takové reakce nás povedou jen k další frustraci a větší podpoře extremistů, ta k další radikalizaci islamistů, to k většímu množství atentátů, ty k větší podpoře extremismu atd., dokud celá Evropa opravdu nebude k pláči – jako nová totalita, ať už fašistická nebo islamistická.

Evropští lídři, proberte se, dokud je čas. Jsme ve válečném stavu.