Nepravd, jak se nyní demagogicky, ale „pokrokově“ říká lžím, o procesu tranzice, laicky řečeno o teorii v bodě zlomu v přechodu k „demokracii“, jsme měli „tu čest“ zažívat od počátku devadesátých let velké množství. Jednou z těch prvních, nejznámějších a také nejostudnějších, byla Havlova úmyslná „goebbelsovská“ lež, která celou éru „pod svícnem je největší tma“ nejen pomyslně odstartovala, ale budoucím generacím i nechtěně zpětně ilustrovala. O „komunistickém strašáku“ nezaměstnaností či zdražováním, obsažených tehdy v demagogickém prezidentském projevu však nyní polemizovat nechci. Občané, snad kromě některých, nejspíše ale pouze účelově osleplých, příslušníků „nepoliticky politické ideové nomenklatury“, držících se ještě „zuby nehty“ u lukrativních „mocenských vesel“, totiž v neprospěch teorie „iluzorního blahobytu“ prozřeli. Bohužel tak dnes konstatujeme fakt, že mnozí naletěli velice umné, a zvenku štědře podporované, antikomunistické a později dokonce antisocialistické propagandě. A tak se nedivme, že z úhlu tohoto pohledu, spatřujeme mimo jiné také to, že z obrovského bohatství, vyprodukovaného tzv. reálně socialistickou společností, může dnes efektivně profitovat pouze úzká skupina lidí.

     Každá teorie by však měla být nasycena konkrétními příklady a tak si zde dovolím uvést alespoň jeden, o kterém se domnívám, že byl pro vývoj naší ekonomiky posledního čtvrtstoletí tím nejvíce devastujícím. Jistě víte, že mám na mysli samotný průběh a dozvuky tzv. velké privatizace, tedy politicko-ekonomické etapy vývoje společnosti, kdy bylo doslova za „hubičku“ přerozděleno spřízněným soukromým subjektům státní „rodinné stříbro“. Velice zajímavým se „v tomto světle“ jeví postoj k  privatizaci a k období několika let po ní, některých jejích „duchovních otců a praktických realizátorů“.

     Přiznám se ale, že „dech mi doslova vyrazil“ až mediální výlev Tomáše Ježka, jednoho z hlavních architektů „české loupeže století. Nejprve se v něm pan Ježek zbavuje jakékoliv odpovědnosti, když směrem k „miliardovým tunelářům“ doslova uvádí: “Lidé kradli, budou krást a bohužel kradou furt, takže to s privatizací nemá nic společného“. Hned poté ale uznává, že v dramatickém období po skončení kuponové privatizace bylo chybou, že nebyl zřízen jakýkoliv dozor nad kapitálovým trhem, ale prý on „za to nemůže“. K nabízející se otázce viny dodává, že za takovouto nepřímou logistickou podporu masivního rozkrádání státního majetku mohli zejména Václav Klaus, Dušan Tříska a lidé z federálního ministerstva financí, kteří prý kladli zběsilý odpor tomu, aby vznikla komise pro cenné papíry. Podle Ježka: „Hráli falešnou tezi, že je důležitější koncentrace majetku, což je eufemismus pro rozkrádání. Tedy přesun majetku do rukou jejich známých, kamarádů a skupin chtěli nechat bez dozoru.“

    Zjednodušeně a velice trefně, i když zcela jistě nechtěně, řečeno slovy již zmiňovaného Dušana Třísky, tehdy náměstka ministra financí ČSFR Václava Klause, se jednalo o období, kdy „bylo potřeba zhasnout“. 

     Dále již není třeba v tomto příběhu o „zázračném zbohatnutí“ některých ani pokračovat. Tendenční média to přece „tak jako tak“ opět rozmělní na socialistickou závist těm „úspěšným“, aktuálně ctnostným velkopodnikatelům, kteří přece „rádi“ společenskou solidaritu a jsou tak dnes pro nás skutečně nepostradatelnými!