Ruský filozof 18. a 19. století, Georg Friedrich Hegel, si představoval, že celek je víc než jednotlivec. Každý člověk jako nositel subjektivního ducha, aby získal svoji cenu, musí se podřídit nějakému nadindividuálnímu kolektivnímu útvaru, tedy objektivnímu duchu, a vše pak má být podvoleno absolutnímu duchu, tedy nějaké soustavě idejí, čili ideologii.
Výjimečné osobnosti podle Hegela nejsou vynikající samy ze sebe, ale proto, že na nich spočinul duch doby, tedy objektivní duch, který táhne dějinami. Hegel tak vyrobil model totality.
Nepřekvapí, že v jeho úvahách našel zalíbení Karel Marx, o něhož se jako o svého vrchního ideologa opíraly komunistické režimy 20. století ve své zrůdné totalitní praxi.
Člověk se měl stát člověkem, až když se kolektivizoval, a celá společnost pak byla prosáknuta všeobjímající a všedrtící vedoucí úlohou komunistické strany, vyznávající ideologii marxisticko-leninského náboženství.
Mimochodem, není pravdou, že Marxovy myšlenky byly v praxi překrouceny. Marx viděl princip vývoje a fungování společnosti v nenávisti a nenávist logicky vede k prolévání krve, což komunisté naplnili beze zbytku.
Musím říci, že s Hegelem a Marxem hluboce nesouhlasím. Vše, co se blíží jejich koncepcím, je mi cizí. Jsem přesvědčen, že opak je pravdou. Dav je omyl. Člověk nenachází svoji identitu v neosobním kolektivu či anonymním davu, ale naopak, jestliže usiluje vymanit se z jejich chřtánu. Otec existencionalismu, Sören Kierkegaard, to řekl jasně. Člověk musí vírou udělat krok do prázdna sám za sebe, poněvadž nikdo to za něj neudělá. Jean-Paul Sartre pak prohlásí, že jsme odsouzeni ke svobodě. Můžu život prožít ve falešné víře, že jsem predestinován, nebo v pravé víře, že tomu tak není a že co ze sebe udělám, záleží zcela na mně. A Albert Camus zjišťuje, že člověk, aby našel sama sebe, musí jít do revolty.
Svět posouvají dál elity. To jsou ti, kteří se umějí o sebe postarat, jsou vynalézaví a kreativní a nepotřebují ke svému životu příliš mnoho berliček. Stát je od toho, aby jim dával prostor. Bohužel, často je zadupává do země.
Mnohé příkazy a zákazy, jež podporují průměrnost, jsou proti nim. Jsou jimi svazováni a jestliže chtějí udělat něco, co se vymyká běžným představám, nezbývá, než je přestoupit. Kdo umí a chce rozdělat v lese oheň, aby u něho ulehl pod nebeskou klenbu hvězd, nedbá na zákaz. Kdo chce nasprejovat výtvarné sdělení na šedou, nudnou zeď, udělá to, navzdory potenciálním sankcím.
Novela školského zákona omezuje ty zodpovědné rodiče, kteří chtějí vychovávat svoje děti po svém a nechtějí je cpát do povinného erárního servisu. Sešněrovává ty, kteří se chtějí vyhnout kolektivizaci svých dětí do poslední chvíle a chtějí je mít co nejdéle doma. Stresuje ty, kteří vědí, že souznějící rodiče, dědečci, babičky, strýcové a tetičky jsou lepší než sebekvalitnější učitelky v mateřské škole a umí touto širší rodinou zabezpečit péči svých dětí.
Znervózňuje ty, kteří vědí, že harmonická rodina posiluje intelekt a jejich děti na tom budou v základní škole lépe než děti, které byly uvrženy do systému předškolního vzdělávání. Rodiče tohoto přístupu by měli být oceňováni, vyzdvihováni a vynášeni, ochraňováni a hýčkáni. Měli by být chloubou a výkladní skříní každého státu! Zatím jsou však marginalizováni a zatěžováni nadbytečným břemenem povinného předškolního vzdělávání.
Jinak bych chtěl dodat, že myšlenka nároku na místo v mateřské škole se mi zamlouvá.
A ještě poznámka ke směřování k povinné maturitě z matematiky. Když už by měl být zaveden nějaký povinný maturitní předmět, tak by to měly být základy společenských věd. Člověk vzdělán ve filozofii, sociologii či politologii chápe výrok Bena Parkera, že s velkou mocí přichází velká odpovědnost, umí snadněji rozlišit, co se jakým duchem nese a nesedne na lep kdejakému demagogovi, kterých po světě chodí víc než dost.
