Faymanna jsem osobně poznal v roce 1999 při jedné společenské akci vídeňské radnice v krásném štýrském městečku Wildalpen, odkud do Vídně přichází přes 95 % vídeňské spotřeby vody desítky kilometrů dlouhým akvaduktem, který funguje už téměř 120 let.
V onom roce 1999 jsem měl jako poměrně čerstvý náměstek pražského primátora možnost poznat se osobně s celou vídeňskou politickou elitou sociálně demokratické strany. Faymann byl v té době agilním městským radníma a nejbližším spojencem vídeňského starosty Häupla.
Všiml jsem si tehdy jednoho zajímavého rysu Faymannovy povahy. Na rozdíl od M. Häupla neprojevoval žádné osobní názory. Na jeho slova prostě vždycky došlo. Tento jeho přístup však spíše zvyšoval jeho osobní šarm.
Do vysoké politiky přišel jako protégé Häupla a vídeňské sociální demokracie v roce 2007 a stanul v čele ministerstva dopravy.
Navázal velmi dobré vztahy, i díky svému předchozímu angažmá na vídeňské radnici, s tiskovými koncerny a v roce 2008, pro vnějšího pozorovatele poněkud překvapivě, vystřídal v čele rakouské sociální demokracie A. Gusenbauera, jehož popularita se v průběhu roku 2008 velmi výrazně snížila.
Špičky obou vládních stran vyměnily vládní lídry, protože ti předchozí spolu nebyli schopni spolupracovat, a tím se otevřel prostou pro Faymanna a lidoveckého Mitterlehnera. Spolupráce probíhala dobře, ale poněkud ve stojatých vodách. Faymann je podobně jako Sobotka především úředník.
Není charismatickou osobou, není člověkem, který by strhával davy, jako jeho velký osobní vzor Bruno Kreisky, který v parlamentních volbách dokázal vítězit absolutní většinou.
Pokud by stál v čele SPÖ dále Werner Faymann, strana by se s volebním výsledkem v příštích parlamentních volbách nejspíš dostala pod 20 %. Faymann byl zkrátka spíše správcem SPÖ a nebyl vizionářem, lídrem s velkým charismatem, jaké měl právě B. Kreisky anebo do značné míry i Franz Vranitzky.
Každopádně byl Faymann včele rakouské vlády 7,5 roku a byla to dobrá léta. Hospodářsky země proplula přes úskalí světové recese vcelku slušně a politicky byla stabilní. Vláda, a osobně Faymann, dělali chyby, a největší z nich byla až přílišná vstřícnost vůči kancléřce Merkelové, pokud jde o imigrační politiku.
Faymann je zatím zřejmě nejviditelnější politickou obětí velkorysé imigrační politiky, protože významná část Rakušanů, a to často z vrstev, které tradičně podporovaly sociální demokracii, se prostě obává islámu a imigrantů.
Do Rakouska konec konců přibylo za loňský rok 80 000 imigrantů a mají v této zemi v této zemi najít nový domov. To je sice ušlechtilé, ale vzdálené tomu, co si přeje běžný Rakušan.
Pokud sociální demokracie svou krizi rychle nepřekoná a její nový lídr nebude opravdu zářivou a obratnou osobností, nevyhne se již na podzim v parlamentních volbách katastrofě.
Po předčasných volbách na podzim letošního roku, spekuluje se o září, by sociální demokraté stáli mimo vládu, a přestali by být hlavní politickou silou Rakouska, tak jako jí byli po většinu éry druhé rakouské republiky po II. světové válce.
SPÖ do svého čela zkrátka potřebuje muže úplně jiného zaměření, než je W. Faymann. Stranu zatím převezme velezkušený a plně respektovaný dlouholetý vídenský starosta M. Häupl. Ten bohužel nemá zájem stát se lídrem na celorakouské úrovni. Možná proto, že by musel hovořit jinak nežli „wienerisch“, jak je mu osobně nejmilejší. A možná také proto, že už necítí fyzické sily k tomu, dost, aby se do takového úkolu pustil…
