Nejen politickými půtkami o konstituci a naplňování práv samozvaného “Pána tvorstva”, tedy člověka, jsme nuceni se v poslanecké sněmovně zaobírat. Prostor zde někdy dostávají i problémy jiné, samozřejmě opět s člověkem jistým způsobem související. A je tomu tak dobře, neboť nejen v české kotlině, ale na celé naší planetě neexistujeme jako živočišný druh výhradně sami, nýbrž jsme zakomponováni v obrovské složitosti existujícího přírodního systému a jeho různorodosti.  A podle tohoto vzorce bychom se měli  také chovat, což se nám ne vždy daří!

     Mnozí z nás tiše tolerují, či bohužel dokonce aktuálně podporují, usmrcování zvířat i kvůli tak nicotným a pofidérním záležitostem, jaké by se měly skrývat v žebříčku hodnot inteligentního člověka až na jeho samotném dně. Kožešiny, sloužící jako módní ozdoby či doplňky, ať již ve formě límců, lemů či celých kabátů, odrážejí v sobě každodenní útrpný život až dvaceti tisíc zvířat chovaných u nás. My na to lhostejně stále nic!

     Společně se stranickým kolegou Jiřím Dolejšem jsem se rozhodl, že se budu podílet na iniciaci zákazu chovu a usmrcování zvířat výhradně nebo primárně za účelem získání kožešin a stal jsem se spolupředkladatelem předmětného restriktivního návrhu zákona. Musím ale současně podotknout, že mně v tomto smyslu nejde o zákaz využití kožešin jako vedlejších produktů, tedy o případy, kdy by se mělo jednat především o zužitkování masa pro základní potřebu, na kterou mají i lidé ve svém potravinovém řetězci nepopiratelné právo, tedy na přirozenou potravu.

     Ano, setkávám se občas s názorem, že někteří lidé na moje přesvědčení bohužel reagují způsobem, že prezentuji čistě svůj vlastní subjektivní názor, ale bohužel se mýlí. Smlouva o fungování EU, v článku 13, praví, že by “členské státy měly plně zohledňovat požadavky na dobré životné podmínky zvířat jako vnímajících bytostí”.

     Právo EU také nikterak nebrání zakázat jednotlivým členským státům chovy a usmrcování zvířat výhradně nebo primárně za účelem získání kožešin a odůvodňuje to zcela realisticky, že “dosud nebyly vyvinuty žádné komerční systémy chovu, které by potřebám lišek a norků vyhovovaly”. Co však spatřuji jako pokrytecké je fakt, že evropské právo zároveň neomezuje dovoz nebo prodej takovýchto výrobků, čímž by, po eventuálním schválení příslušného národního předpisu, mohlo dojít k jistému poškození zájmů našich podnikatelů.

     Pro ilustraci mohu uvést, že chov kožešinových zvířat je již zcela zakázán ve Velké Británii, Švědsku, Rakousku, Nizozemí a Chorvatsku, částečně v Dánsku a Slovinsku. Podmínky v Německu jsou tak přísné, že tam je chov kožešinových zvířat prakticky nemožný.

   Osobně se domnívám, že v dnešní době je zabíjení zvířat kvůli lidské módě morálně neospravedlnitelné a chápou to naštěstí již dokonce i někteří nejvýznamnější módní návrháři.  

    Skupina Armani nedávno oznámila, že se zavazuje k naprostému ustoupení od používání kožešin při výrobě veškerých svých produktů. Majitel firmy se tak připojil ke světovým značkám jako jsou  Hugo Boss, Calvin Klein, Tommy Hilfiger či  Ralph Lauren, které z výše uváděných a zcela pochopitelných důvodů přešly k alternativním umělým materiálům.

     Věřím, že plně v souladu se sociologickým výzkumem, který potvrdil, že sedmdesát procent české veřejnosti “rozhodně souhlasí” či “spíše souhlasí” se zákazem chovu kožešinových zvířat, k pozitivnímu obratu, posvěcenému předkládanou poslaneckou novelou zákona, skutečně dojde. A nestane se vskutku nic dramatického, neboť farem, kde se lišky a norci u nás chovají, je pouze devět a ministerstvo zemědělství by jim mělo také poskytnout jednorázové kompenzační příspěvky.