Její argumentace se zhruba zakládá na tom, že premiér Nečas se rozhodl nechat hlídat svoji bývalou manželku, protože se domníval, že ji někdo sleduje. Jeho příkaz tlumočila paní Nagyová generálu Páleníkovi, který vše zorganizoval. Všichni přímí aktéři to dosvědčili. Soudkyně nepřipustila vnesení vedlejších motivů, které by podle žaloby mohly ovlivnit jak důvod nařízeného sledování, tak způsob předání rozkazu. Platí pravidlo, že není-li vina prokázána, musí být žalovaný osvobozen: Nečas nařídil, Nagyová sdělila, Páleník provedl. Tečka. Bez ohledu na to, kolik žárlivých scén z odposlechů žalobci do příběhu vnesli, kolik komentářů a spekulací novináři vymysleli a hlavně kolik nenávisti se podařilo v publiku vyvolat. Žalobci se možná pokusí vyměnit soudce, což samozřejmě lze. V takovém případě začne celé jednání znovu a bude trvat roky. Jaký má ta groteska význam? Snad jedině ten, že kdyby to skončilo, tak by se začali mnozí ptát, proč se to vlastně celé odehrálo. Nicméně bez ohledu na všechny současné i budoucí otázky: manželé Nečasovi i vojáci v čele s generálem Páleníkem jsou už dávno odsouzení – k životu na okraji a v hanbě. Takový jsme právní stát.
Posledních čtrnáct dní se u nás vede „válka o Šlachtu.“ Hlavními aktéry jsou Babiš (ANO) a Chovanec (ČSSD) a předmět sporu je z věcného hlediska naprosto bezvýznamný. Řeči o tom, že obyčejná organizační změna „rozpráší“ tým superpolicajtů, jsou pohádka na dobrou noc. Robert Šlachta je romantická postava. Sám sebe vidí jako hrdinu z klasického westernu, který neohroženě bojuje proti partě renegátů. V závěru musí dojít na nevyhnutelný střet dobra se zlem, kdy se na stranu dobra přikloní až dosud mlčící a utlačovaní vesničané. Svoji teatrální rezignaci podpořenou podpisy party plukovníků myslel jako výstřel z revolveru, po kterém bude následovat povstání honáků krav. Jenomže Šlachta ve skutečnosti nikoho nezajímá. Ovšem pokud se to celé pojme jako koaliční krize, čili jako krize společného vládnutí ANO a ČSSD, dostane to úplně nový rozměr. No a o to se postarali Babiš s Chovancem. Nejde o to, jestli se policajti budou stěhovat z jedné kanceláře do druhé, ale o předložení důkazu o politické slabosti. Babiš si byl jistý, že mu Chovanec (se Sobotkou) uhnou, což se ale nestalo. To nabouralo image silného vůdce. Jenomže tohle je rvačka na několik kol. První kolo sice Babiš viditelně prohrál a byl z toho otřesený, ale už dostal čas se nadechnout. Chovanec se Sobotkou se mají nač těšit, protože tady poteče krev.
Paní ministryně školství Valachová se přiznala, že se příznivkyní povinné maturity z matematiky stala až po té, co jako ministryně zjistila, že na základní úroveň matematiky (čili 33 % při závěrečném testu) stačí zvládnout učivo ze základní školy. Člověk by očekával, že ministr má za sebou skupinu odborníků na dané téma – a především že pracuje koncepčně. Já se nezlobím na paní ministryni, ona pouze nahlas řekla to, co je podstatou problému: Tady se prostě ve školství pořád cosi reformuje, protože jsme se dobrovolně rozhodli nastoupit sestupnou cestu. Podmínky se změkčují, aby stále více studentů mohlo studovat stále delší dobu. Soukromá užitečnost získaného vzdělání se vyměnila za společenskou užitečnost vzdělávání jako procesu, na jehož konci je předepsaný počet titulů. Protože jsme v polovině 90. let měli méně než 10 % vysokoškolsky vzdělaných lidí, byli jsme tabulkově méněcenní, protože v západních zemích měli vysokoškoláků čtyřikrát tolik. Co na tom, že mnozí z českých vysokoškoláků dnes nezvládají ani trojčlenku (o středoškolácích ani nemluvě) – však on ani nikdo nepředpokládá, že to tabulkové vzdělání má mít hodnotu vyjádřitelnou ve schopnostech a znalostech. Procenta vzdělávaných pěkně narůstají a úroveň českého školství se zhoršuje. Nicméně nepropadejme panice a zoufalství: Pořád to může být ještě horší.
Psáno pro blog.idnes.cz