Privatizace dle slovníku znamená převod vlastnictví majetku ze státního do soukromého. Taková privatizace proběhla v 90.tých letech 20. století naší republiky, kdy majetek ve vlastnictví státu byl doslova rozdán do soukromých rukou, které měli včasné informace. Tím však začala devastace ekonomiky a infrastruktury našeho státu. V souvislosti s novým zákonem o majetkových náhradách církvím se setkávám s novým fenoménem. Privatizace církve. Zatím je tento stav plíživý, ale již jasně zřetelný. Čím více církve dostávají majetku, tím klesá jejich zájem o lidi. Majetek a s tím i moc se soustřeďuje do úzké skupiny vedení církve, které je různě provázená buď rodinnými či obdobnými vztahy. Tento stav je zvlášť markantní v Církvi československé husitské, kde je nejrychleji klesající počet členů, jejichž věkový průměr je dosi vysoký. Vzhledem k tomu, že kdy bývala druhou největší a pak třetí největší církví, je počet majetku a zvláště nemovitostí je dosti zajímavý, aby se vyplatilo počkat, než ti poslední vymřou a pak majetek zprivatizovat. Vždyť již cca před deseti lety dle statistik byla poměrná návštěvnost na bohoslužbách tři lidé. Tedy čekání na to, až bude církev s mnoha budovami, kostely apod. bez lidí, jen s malým počtem vyvolených farářů či pastoračních pracovníků. Než tato situace nastane, obsadí se klíčové pozice známými či příbuznými, aby se zprivatizovaný majetek nemusel tolik dělit. Vždyť o s prázdným kostelem či farou, než je pronajmout či prodat. No a nejsou-li věřící, tak si zisk rozdělí ti, kteří v církvi zůstali.
Pokud s vám zdá to co píšu Sci Fi, tak jen několik postřehů z mého bezprostředního okolí. Např. Královéhradecký biskup Pavel Pechanec na místo, kde se shromažďují a rozdělují peníze z finančních náhrad, nechal jmenovat svou manželku. Peníze si v roce 2014 mezi sebou na své fary převážně rozdělili lidé z diecézní rady, kteří o nich rozhodují. Také si rozdělili pracovní posty a to i ti, kteří v diecézní radě, což je výkonný orgán diecéze, byli zvoleni za laiky, a tedy na církvi měli být nezávislí. Např. Ing. Sedláčková, která byla zvolena za laiky se najednou stala ředitelkou úřadu, no a mohl bych jmenovat další. Pranic nepomáhají ani námitky, že se jedná o střet zájmů. Když se církev rozhodne, tak koná a to bez ohledu na platné zákony, vlastní řády či morálku. Abychom nepokulhávali za Německem, i my máme svého biskupa luxusu. Již zmíněný Pavel Pechanec si nechal opravit před svým nastěhování jinak funkční byt a budovu kde se nachází za statisícové částky. Jeho kolegové, biskupové z jiných diecézí však nejsou pozadu. V Plzeňské diecézi se nakupují auta a biskup si nechává schválit, že může nakládat s velkými peněžním částkami. V Olomoucké diecézi se budují drahé sociální zařízení. Toto se děje přes to, že většina kostelů má existenční problémy a není schopna z vlastních prostředků oprav a udržování. V samotném Hradci Králové se pak investovalo 6.000.000,-Kč do zvonů, které zřejmě nebudou moci být nikdy zavěšeny. Přitom za tuto částku se se opravilo mnoho kostelů. No, a aby byla jistota, že se majetek zachová jen pro pár vyvolených, tak nastává ještě destrukce farností. Řádně vystudovaní a vysvěcení faráři jsou propouštěni a jejich místa jsou obsazována tzv. pastoračními asistenty bez potřebného vzdělání a praxe, s kterými se nejen lépe manipuluje, ale lze se jich jednoduše zbavit, neboť dostávají opakovaně smlouvy na dobu určitou, a když jsou nepohodlní, tak šup a ven. V Chlumci nad Cidlinou již situaci vedení církve dostalo k takové dokonalosti, že kostel je uzamčen na řetěz, aby se tam náhodou někdo nedostal. Při bohoslužbách se kostel zamyká, což kdyby chtěl někdo přijít a když chtěli mít děti z LŠU koncert a koncerty se tam konaly pravidelně skoro 15 let, zůstali vystupující na schodech kostele s řetězem na dveřích za zády. Přesto, že byl tzv. správce Aleš Tomčík, informován s týdenním předstihem. Jsem si jist, že to co píši, zní až neskutečně. Bohužel je to však realita dnešní církve v České republice. Snad jen na obhajobu Církve československé husitské, není v tom sama, obdobné abnormality se dějí i v dalších státem registrovaných církvích. No a Ministerstvo kultury či další instituce mlčí, musí, neboť dle rozhodnutí Ústavního soudu nemá nikdo právo zasahovat do toho, co církve dělají, ani když zjevně porušují zákon. Ačkoliv vlastně jedno právo či povinnost stát a my všichni máme. Tou povinností je platit, neboť to vše co je výše popsáno, hradí částí příspěvky věřících, větším dílem pak peníze daňových poplatníků. Tedy privatizace církve je financována penězi nás všech!
