Znamená to v podstatě, že z rozpočtu každé veřejné stavby musí jít procento na umělecké dílo, které by na stavbu navazovalo.
Odhodlání více investovat do kultury jsem prokázal na magistrátu hl. m. Prahy. Zde se nám podařilo prosadit závazek o vyčlenění dvou procent na umění z rozpočtu městské veřejné stavby. Přesněji dvě procenta ze všech investičních prostředků města na výstavbu a rekonstrukce, tedy asi 200 milionů korun z deseti miliard ročně, půjde na veřejné soutěže a realizace uměleckých děl ve veřejném prostoru. Polovina těchto peněz bude určena na díla přímo související s touto výstavbou, polovina pak na díla volně umísťovaná. Toto pravidlo zároveň ukládá, že každé zakázce má předcházet veřejná soutěž s výběrovou odbornou komisí. Takovou metodiku podpory umisťování umění ve veřejném prostoru má většina západních evropských států a severoamerických měst a v Evropě nemá tento zákon nebo jeho obdobu pouze Rumunsko, Bulharsko, Makedonie, Moldavsko, Ukrajina, Bělorusko, Rusko… a Česká republika (na Slovensku se v současnosti zákon zavádí).
Kritici této iniciativy budou tvrdit, že se snažíme vzkřísit komunistický zákon o takzvaném „čtyřprocentním umění“, který ukládal, aby každá státní stavba věnovala jedno až čtyři procenta z celkového rozpočtu na umělecké realizace v rámci stavby. A budou mít pravdu, přesně to je naším cílem. Ale vezměte si, v Praze mezi léty 1965 a 1991 vzniklo na dva a půl tisíce výtvarných realizací ve veřejném prostoru a podstatnou část z nich tvoří díla nejuznávanějších tvůrců druhé poloviny 20. století. A pro srovnání: Víte, kolik děl vzniklo v Praze v letech 1991 až 2015? To neuhodnete, oficiálně padesát devět. Za všechny nevhodně vybrané a osazené sochy můžu jmenovat pomník Tarase Ševčenka na náměstí Kinských. Tuto socrealistickou a velmi nepovedenou sochu básníka, který v Čechách nikdy nebyl, tam bez souhlasu památkářů nechal umístit Milan Jančík, bývalý kontroverzní starosta Prahy 5. aby si získal podporu ukrajinské stavební lobby. Takové nesystémové řešení nelze akceptovat.
Sochař Pavel Karous, který princip procenta na umění také vehementně prosazuje, napsal něco, s čím zcela souhlasím: “Umění se významně podílí na geniu loci. Právě duch místa je důvod, proč jsou některé lokality inspirativní a lidé se v nich rádi zdržují, zatímco jiné nikoli. Systém procento na umění představuje jeden z důležitých, ve světě osvědčených nástrojů k cílené kultivaci veřejného prostoru.”
S Pavlem Karousem jsem se ostatně seznámil u příležitosti boje za záchranu jedné takové vysoutěžené sochy z doby normalizace: kašny Sjednocená Evropa na vinohradském náměstí Jiřího z Poděbrad. Vznikla při stavbě metra, z mnoha návrhů na téma „Mírové poselství krále Jiřího z Poděbrad Evropě roku 1464“ ji porota vybrala, ač nezobrazuje Jiříka na koni a s lejstrem, zato je to brutalistický žulový balvan přeražený na půl, kde vprostřed tryská voda, obnovující rozdělený světadíl novou silou. A byla předmětem sporů, architekti projektu rekonstrukce náměstí ji nevnímali jako kulturní dědictví, ale tvrdili, že je to podřadná komunistická plastika a je třeba ji odstranit. Připomeňme jen že, brutalismus je internacionální sloh a že žádný socialistický či komunistický brutalismus neexistuje.
Vraťme se však k tomu, co je podstatné. Prosadil jsem procento na umění na magistrátu a prosadil jsem ho už předtím na žižkovské radnici. Dnes zatím nejde bez změny zákona vynutit podíl na veřejné stavbě na umělecké dílo, které užitnost projektu rozšíří o estetický rozměr. Navázal jsem proto na Žižkově povinná procenta z kapitálových výdajů (tedy investic obce do vlastních pozemků či majetku) na rozpočet vždy předcházejícího účetního roku. Návrh jsem předložil celkem pětkrát, než konečně prošel, a schválili ho zřejmě hlavně proto, abych už dal pokoj. Za sebe mohu slíbit, že pokud budu moci, budu se stejnou zarputilostí prosazovat také státní zákon o procentu na umění, o kterém se v současnosti na ministerstvu kultury diskutuje. Zelení mají ostatně tento bod ve svém programu, takže musím, i kdybych snad někdy nechtěl.
Text předsedy SZ Matěje Stropnického vyšel v magazínu Ateliér ART 2/2016.
