Ferdinand se tam pouze „přimotal“...
Kdysi jsem napsal feature „Všechno je jinak aneb Anything is Others“ (cca. 50.000 čtenářů) a nyní bych v případě sarajevského atentátu ze dne 28.06. 1914 chtěl onen výrok znovu opakovat: „Všechno je jinak!“. Je až neuvěřitelné, co dokáži tzv. „uznávaní historici“ všechno zpackat. opisováním jeden od druhého, místo tvrdé a úmorné badatelské práce po lokálních archívech, se značně zaprášenými a často zažloutlými stovkami dokumentů. Začněme však od začátku:
Již počátkem 19. století dochází v Českých zemích k mohutnému hospodářskému, sociálnímu, kulturnímu a politickému vzestupu. Ačkoli se Habsburská monarchie nazývá „Rakousko – Uhersko“, stává se v dané době označení transparentním anachronismem a je nutné přistoupit k radikálním reformám.
Následník trůnu Ferdinand von Österreich d'Este to řeší tím, že se žení s českou šlechtičnou Žofií hraběnkou Chotkovou a hned po svatbě zcela veřejně popírá stárnoucí dualismus „Rakousko-Uhersko“ a prosazuje myšlenku tzv. trialismu „Rakousko-Uhersko-Česko“. Žofie není zcela spokojena, tvrdíce – pakliže by mělo dojít k federalizaci říše a tím ke zrovnoprávnění zmíněného trialismu, je nutné seřadit vedoucí národy podle abecedy. Tedy „Česko-Rakousko-Uhersko“ (Böhmen-Österreich-Ungarn).
Rakouská výzvědná služba „Evidenzbüro“ je u vytržení a nevěři svým očím ani uším. Prostřednictvím svého šéfa, plukovníka Arthura von Gieslingena (1898 – 1903), přesně informuje stařičkého mocnáře:
Chotková má na Ferdinanda obrovský vliv (Cherchéz la femme – Za vším hledej ženu). Drzá, česká šlechta, deroucí se k moci, jako Schwarzenbergové, Lobkowiczové, Buquoyové a Czerninové se hemzají kolem Žofie a našeptávají jí „revoluční nehoráznosti“ (revolutionäre Dreistigkeiten).
Ona potom hypnotizuje svého manžela jako had žábu a přenáší to na něho. Jejím přičiněním prý není následník trůnu nic jiného než hlásnou troubou „české šlechtické drzosti“ (Frechheit des böhmischen Adels).
Stalinova NKVD by to nevytvořila lépe!
František Josef I. ze zpráv své výzvědné služby „Evidenzbüro“ v žádném případě radost neměl. Již před svatbou si vytvořil svojí obranu zchátralé říše o které již tehdy následník trůnu prohlašoval, že v takovém stavu nemůže vést žádnou válku aniž by nedošlo ke sebezničení.
Manželství Ferdinanda s Chotkovou je morganatické, tedy pololegální. Děti pocházející z tohoto manželství nesmějí nastoupit na habsburský trůn.
Chotková bude sice povýšena do stavu kněžny z Hohenbergu, ale na nástupnictví trůnu jejich dětí to nic nemění.
Císař František I. se za žádných okolností korunovat českým králem nenechá a neodstoupí.
Chotková se snažila jakékoliv válce zabránit, ignorovat kontakty s Německou říší a eliminovat všechny podněty vedoucí k republikánsko-komunistickému zřízení á la Francie 1848.
Na její popud její manžel veřejně prohlásil: „Nikdy nepovedu válku proti Rusku. Obětuji všechno, aby k ní nedošlo, protože tato válka by skončila buď svržením Romanovců nebo Habsburků – anebo možná i svržením obou dynastií. Conradova idea (Conrad = vrchní velitel generálního štábu) je šílenstvím. Válka s Ruskem je náš konec. Když nastoupíme proti Srbsku, pak Rusko stojí za ním a my máme válku s Ruskem. Mají se rakouský císař a ruský car vzájemně svrhávat z trůnu a uvolňovat dráhu revoluci? “
Žalostnou schodou osudových okolností, k tomu později opravdu došlo.
České země prosperovaly na světové úrovni. Bylo nutné v tom pokračovat a co nejrychleji zavést trialismus Česko-Rakousko-Uhersko a nikoli začít, po boku s Německem, válku proti Rusku. Vídeňská výzvědná služba se snažila trialismu zabránit a tak plukovník Arthur von Gieslingen informoval mocnáře:
Morganatický sňatek nic neřeší, protože uherské a české právo něco takového neuznává. Zde je prohlášení maďarského poslance Ugrona, experta přes uherské konstituční právo: „Hraběnka Chotková, jakmile František Ferdinand usedne na trůn, se stane uherskou královnou a musí být korunována. Sňatek, v který arcikníže vejde, bude právě tak zákonný, jako každý jiný a dle uherského práva dostane manželka titul i hodnost manžela.“
V Českých zemích byla právní jurisprudence podobná s odvoláním na „historické a přirozené státní právo české“ (k tomu Václav Vaněček: „Dějiny státu a práva v Československu do 1945“, Praha 1974). Podle maďarských a českých konstitučních norem byla Žofie „císařovnou“ a její děti mohly být tím pádem korunovány na české a uherské krále.
Dále šéf výzvědné služby podotkl: „Jakmile následník usedne na trůn, veškerá nařízení Vaší císařské Výsosti zruší. Svůj sňatek prohlásí za legitimní a s upozorněním, že se de facto oženil s kněžnou, bude legalizovat jako právoplatný. Jeho děti tak mohou být i následníci habsburského trůnu. Na tom Vaše císařská Výsost nic nemůže měnit...“
Jakmile se Žofie dozvěděla, přes Ferdinanda hraběte Buquoye (ministr zemědělství 1904 – 1906), že jsou s manželem v zorném úhlu vídeňské zpravodajské služby, začala jednat. Podle hesla francouzského kardinála Richelieu: "La conne est le souverain absolu d'un pays!" (Kunda vládne světu). „Císařovna“ nasadila všechny páky, aby se zpravodajského šéfa von Gieslingena, co nejrychleji zbavila.
Skutečně se jí to podařilo a 1903 na jeho místo nastoupil její naprosto oddaný člověk, plukovník Eugen Hordliczka (ve skutečnosti Evžen Hrdlička) o kterém se šuškalo, že je milencem Žofie, když se Ferdinand nachází mimo Belveder (Vídeň) nebo mimo Konopiště.
V roce 1904 se Žofii podařilo protlačit Buquoye na ministerstvo zemědělství. Seskupením, její manžel, coby následník trůnu, Hrdlička, coby šéf výzvědné služby a Buquoy, coby ministr zemědělství, měla „císařovna“ prakticky pod kontrolou celou Habsburskou říši a mohla jí ze zákulisí řídit.
Teď se jí jednalo pouze o to, nastolit, co nejdříve trialismus Česko-Rakousko-Uhersko a izolovat toto soustátí od Německé říše, silným příklonem k Velké Británii a Rusku. Ferdinand ve funkci „hlásné trouby české šlechtické drzosti“ (abych citoval plukovníka von Gieslingena), bez výhrad souhlasil.
Když přijel německý císař Wilhelm II. na oficiální návštěvu do Vídně, vůbec tam následníka trůnu nenašel. Ferdinand ho vyzval, aby přijel na Konopiště nebo s ním nebude vyjednávat vůbec. Byla to do nebe volající urážka, ale hlava německé říše nemohla jednat jinak musela na Konopiště.
Hrdlička, po dohodě s Buquoyem, zařídili, aby německého císaře na území Českých zemí nikdo nevítal. Žofie navíc přikázala, aby v době pobytu Wilhelma II. na panství Konopiště nikdo nevycházel z domu ven - a běda tomu, kdo zamává!
Příjezd německé císařské delegace na Konopiště tím pádem připomínal pohřební průvod. Široko daleko nebylo nikoho vidět. Korunu tomu ještě nasadila Chotková, když se odmítla s německým císařem pozdravit a navíc veškerá jednání svou nepřítomností ignorovala...
Na přání „císařovny“, začal šéf rakouské výzvědné služby vyjednávat přes Švýcarsko s Anglii a přes Polsko s carským Ruskem. To se mu stalo osudným. Vrchní velitel generálního štábu Franz Conrad von Hötzendorf informoval mocnáře a v roce 1909 na falešné nařčení, „podezření ze špionáže“, Hrdličku odvolal.
Jeho nástupcem se stal plukovník August Urbański von Ostrymiecz (1909 – 1914), původem Chorvat, nenávidějící následníka trůnu a jeho manželku. Následovalo několik pokusů Hrdličku fyzicky zlikvidovat a za velice záhadných okolností umírá ve stejném roce 1909 Ferdinand hrabě Buquoy, poté co byl již 1906 zbaven funkce ministra zemědělství.
Zdá se jakoby „císařovna“ podcenila vliv vrchního velitele generálního štábu Conrada von Hötzendorfa na stařičkého mocnáře. Ten obratem ruky na Ferdinandovu adresu prohlásil: „Cítím se unaven. Rád bych odstoupil, kdybych měl syna, kterému bych mohl důvěřovat, ale ve prospěch tohoto nebezpečného blázna nikdy!“
Krátce po jmenování Urbańského šéfem rakouské „Evidenzbüro“ se objevuje tento leták:
„Je ničemné, že tato osoba, Žofie Hohenbergová, která vzdor své skandální pověsti (mezi lidem není nazývána jinak než 'česká kurevská bestie') je stále ještě připouštěna ke slavnostem, církevním svátkům, křtinám atd. Není už snad dost skandálů, které způsobila? Tato česká nemotora, která stále znovu ruší klid všech zemí, musí pojít rukou vraha. Pryč s estovským psem a českým sviňským hovnem! N.B.“
Anonymní podpis N.B. se nikdy nepodařilo vypátrat. Všechny stopy však vedou do vídeňské zpravodajské služby a to přímo k jejímu šéfovi, plukovníkovi Urbańskému. Osud „císařovny“ byl zpečetěn. Dne 28.06. 1914 jí v Sarajevu smrtelně zasáhla kulka najatého atentátníka.
Dějiny se obrátily. Místo k rozkvětu Habsburské říše Česko-Rakousko-Uhersko se Evropa vydala cestou bolševicko-komunistických revolucí a tím cestou doposud nevídaného hospodářského a sociálního úpadku...
(Pokračování příště: „Kdo měl zájem na vraždě české císařovny Žofie?“)
