Restituenti také „nefrflají“, majetky byly vráceny i s úroky. Ovšem opět se zapomnělo na ty, co ony majetky pomohli vybudovat. A co my další? Kolik nás je? Asi více než v těchto dvou skupinách. Jenže nás obkličuje strach. Strach z čeho? “Totalita“ není, je přece demokracie, vše si můžeme dovolit, vše si můžeme koupit, všude můžeme cestovat, jen jaksi nám nikdo na tyto „in“ záležitosti nechce dát. A to ani vydělat, jen nám je zkrátka nabízí, a světe div se, i na dluh. Proč ne, viďte. Ano stávají se z nás některých ochočené opičky zobající z rukou pana vašnosty a jeho paní. Zaměstnanci jsou nuceni, aby vůbec měli práci, vklouznout do švarcsystému. Ten je všude, i v těch nejvyšších patrech.
Společnost je jedním dechem solidarita sama. Církev vykřikuje něco o lásce k bližnímu svému a s láskou sobě vlastní se zařizuje. V rámci restitucí také nedostala od totalitního státu ani korunu na výplaty vesměs vašnostů, pánů farářů. Některým, jen co je pravda, vzkvétají fary, i bazény se někde objevily. Jen v nich člověk nevidí onoho samaritána a již vůbec ne Ježíše Krista, co se rozdělí s chudými minimálně o kus „žvance“. Ano, schovají se za charitu, ale sami že by ve faře ubytovali, dali potřebným - takových je jako šafránu. Byla doba totality, kdy jsme takové situace nepotřebovali řešit, protože nebyly!
Sametový principál říkal ona slova „Komunisté vás budou strašit nezaměstnaností, nevěřte jim!“ Ano, strašil onen principál, ale výsledky dávají za pravdu těm, co v rezervaci by se měli skrývat. Země bez vidiny slušného života, to je Česká republika po dvaceti sedmi letech. Vydrancovaná, i když ne ještě docela. Je to jen otázka času. Co by dnes na tuto skutečnost řekli oni Kolbenové, Daňkové, Škodové, Laurin s Klementem? A ti v roce 1942 z oné kobky po atentátu na Heidricha? Stála jejich oběť za to, co je tu dnes? Pokud se z vás někdo poznal, tak je to čistá náhoda. Končím slovy z filmu Pahorek, která propagoval seržant, jehož jméno si momentálně nevybavuji: „Máme se jak na zámku, ať to trvá věčně“.
Oldřich Duchoň