Začátek září je pro mně jako amatérského ornitologa každoročně příležitosstí zaposlouchat se ještě jednou do zvučných trylků a prozpěvování našich opeřenců než naposled zamávají křídly a zmizí v dáli na obzoru na své pouti do teplejších krajin. Tak tomu bylo i během víkendových dní kdy místo sledování převratů v německé politice prostřednictvím zemských voleb v Meklenbursku – Předním Pomořansku jsem zavítal do kraje mezi Veselím nad Lužnicí a Třeboní abych spojil malý vandr a malou ornitologii a hlavně abych si ještě naplno užil pomalu ubývajícího sluníčka.
Všichni, kdo cestují vlakem, mi asi dají za pravdu, že žízeň na konci cesty nezřídka bývá srovnatelná s velbloudem po dlouhé cestě pouští. Žádný div, že jsem neodolal, abych nevyužil přestupní přestávky ve Veselí nad Lužnicí a neobčerstvil se pěnivým mokem v nádražní restauraci. Úžasný pocit se mě zmocnil, jakmile jsem vstoupil. Nostalgické vzpomínky a příjemně chvění se mně zmocňovaly při pohledu do interiéru, který nenaznal velkých změn od časů, kdy jsme zde jako studenti doplňovali hladinku při našich jihočeských vandrech. Kamna v rohu, dřevěné stoly pokryté ubrusem, tu sražené dohromady, tam stojící odděleně. Jen v rohu pod stropem povinná televize, kterou však nikdo nesledoval. Hosté se příjemně bavili, popíjeli pěnivý mok v atraktivních cenových relací od dvaceti do třiceti korun nebo si pochutnávali na některém skvostu z nabídky hotových jídel typu čočka nakyselo, zapékané těstoviny nebo smažený sýr (a další podobné perly opravdové české kuchyně) za 69 Kč. Jako by člověk vstoupil do jiného světa, který vynikl o to více, že jen pár dní předtím jsem poobědval v jedné z těch novodobých neosobních sterilních rádoby „retrokaváren“ v našem krajském městě. Jen meníčko za stotřicet a kromě toho taky „česká“ kuchyně, ale taková ta moderní typu „šťavnatých“ hamburgrů obložených vším možným, ale hlavně pěkně tučných a kořeněných, všelijaká ta pyré, falafely a podobnými zážitky, jejichž názvy si nepamatuji. Dobrá, nejsem gurmán, tak tomu nerozumím, leč není účelem dělat recenzi restaurací, to neumím, ale zamyslet se nad smyslem hlasování o kuřáckém zákoně. Ano, v útulné, milé a nostalgické hospůdce na nádraží ve Veselí nad Lužnicí se na rozdíl od brněnské sterilní a nenápadité retrokavárny kouřilo. A přiznám se, že mně to vůbec nepřišlo odstrašující, zdraví nebezpečné, odpuzující, smradlavé či jaké ještě a ať klesnu na úplné dno, nabídka jídel i nápojů a stejně tak i to prosté hospodské prostředí doby dávno minulé mně připadalo atraktivnější než ta zmodernizovaná nekuřácká, neinspirativní a bezhlasá „historická kavárna“ u nás doma.
A tak popíjejíc ze svého půllitru jsem začal přemýšlet o smysluplnosti našich i evropských zákonů typu zákona o zákazu kouření v restauracích a pohostinských zařízení. Kouřilo se v nich po staletí, vždyť kouření je neřest stará jako lidstvo samo a není tak dávná doba, kdy ředitelé firem nebo jiné osobnosti se nestyděli kouřit ani před kamerou. Kouření bylo výrazem jisté nonšalance, pohody, spokojenosti, nadhledu, užívání si života.
Nyní mám strach, aby tento příspěvek nevyzněl jako propagace kouření. Chraň bůh, to vůbec ne. Jde mně spíše o to zamyslet se, proč právě tato záliba, tento fenomén doby minulé, se ocitl tak vysoko v politické agendě u nás i v Evropské unii. Proč právě v oblasti kouření zákonně omezujeme svobodu majitelů nebo provozovatelů pohostinských zařízení v době, kdy je na druhé straně chceme zatížit prostřednictvím evidence tržeb.
Proč jsme si vybrali právě tabák? Ano, jeho užívání je škodlivé. Ale není stejně škodlivé pojídání uzenin, tuků, cukrů, soli nebo pití alkoholických nápojů? Vždyť patříme ke špičce pokud jde o obezitu, která je příčinou stejné řady nemocí, jako užívání tabáku. Podle Státního zdravotního ústavu je v ČR obezitou postiženo 25 % žen a 22 % mužů. Do roku 2025 bude v ČR dle stejné instituce jeden milion diabetiků. Ke špičce patříme v oblasti spotřeby piva a tvrdých alkoholických nápojů. Játra Čechů dostávají zabrat. To je v pořádku? Žádné obrázky ztvrdlých jater na každé láhvi piva? To nezatěžuje naše zdravotnictví? Budvar patří k „národnímu dědictví“ České republiky a víno propagujeme v rámci turistického ruchu i jiných akcí na podporu jeho spotřeby. Není to pokrytectví prvního řádu?
A je snad požírání brambůrek, oříšků, slaných tyčinek a dalších pochutin zdravější než slastné pokuřování doutníku nebo voňavého lulkového tabáčku? Neřekl bych. Žrací orgie v podobě jejich bezúčelné konzumace nevedou jen k přibývání hmotnosti, ale i k následné depresi a účasti provinilých konzumentek (jedná se hlavně o ženy) v řadě tzv. dietních programů, což sice pomáhá firmám nabízejících tzv. zdravé potraviny a farmaceutickému průmyslu, ale dále rozhazuje metabolismus jejich klientů.
Nejsem přílišným příznivcem kladení dalších omezení a zákazů na pohostinská zařízení. Spíše se kloním k hlasům, že každý má právo si zvolit. Na trhu se uživí oba typy nabídky. Naopak bych podpořil daleko větší přísnost postihování zákazu kouření tam, kde už jsme si ho správně odhlasovali. Nešvarem zůstává kouření na zastávkách, na nádražích a jiných veřejných prostorách včetně parků nebo veřejných sadů. Tvrdě bych postihoval znečišťování veřejných prostor odpadky včetně cigaretových nedopalků. Nač je veškeré snažení radnic o udržování pořádku když stačí pár odhozených krabiček nebo cigaretových špačků a všechna snaha přijde vniveč. A to se nechci rozepisovat o motajících se troskách opouštějících po konzumaci všech těch Bourbonů, fernetů a jiných pochybných kořalek nejedna nekuřácká pohostinská zařízení. Tady si myslím, že existuje značný prostor pro iniciativu všech odpůrců kouření a příznivců zdravého způsobu života, která by měla daleko větší účinek než další zakazování kouření ve vesnických restauracích. Voňavý dým vznášející se u stropu originální restaurace může být považován za součást jejího stylu. Mohu ho přijmout nebo nemusím. Dýchat na svěžím vzduchu parku (nebo třeba zastávky) cigaretový smrad vyfukovaný kolemjdoucím je však nepříjemné nebo odporné. A často se mu vyhnout nemohu.
Nemá-li být náš boj proti tabáku jen nebetyčným pokrytectvím, pak se zasazuji o přijetí stejného postoje k ostatním škodlivým potravinám a pochutinám. Dokud nebude obrázek tlustého střeva napadeného rakovinou na balení „šťavnatých“ klobásek a dokud nebudou bonbony opatřeny fotografiemi kazících se dětských zubů a dokud nebude na krabičce sádla informace „Konzumace tohoto produktu vede k obezitě s nebezpečím cukrovky“, pak nemohu selektivní boj proti tabáku podpořit. Zvlášť vidím-li před sebou obrázek stolovníků místo holdování cigaret do sebe cpoucích tuky, cukry a sůl obsažených v tyčinkách, slaných arašídech, brambůrcích a dalších to „chuťovkách“. V tuto chvíli je to pouze nahrazení jednoho jedu jiným, stejně nebezpečným.
