Problémem této logiky je však to, že vše vidí pouze optikou ekonoma. Je celkem pochopitelné, že pokud dejme tomu v běžné obchodní firmě nějaké oddělení nevydělává, je zrestrukturalizováno, anebo zrušeno. Jenže zdravotnictví, i když si to mnozí myslí, není normální byznys. Stále v něm totiž jde o to nejcennější – o zdraví a o život. Tím, že bezhlavě zrušíme část akutních lůžek totiž možná něco ušetříme, ale nemocní lidé tu budou stále. Jen si na svou léčbu budou muset počkat, až se uvolní lůžko. Jakoby už nyní nebyly čekací doby například na operace dost dlouhé.

Počínání pana ministra zdravotnictví je vůbec tak trochu zvláštní. Něco vykřikne něco do tmy, poté přehodí vše na kraje a žádá po nich rušení lůžek, místo aby vyvinul nějaký tlak na zdravotní pojišťovny a hledal nějaké racionálnější zdroje úspor. Nemohu se zbavit dojmu, že panu ministrovi chybí jakákoliv -  alespoň rámcová -  představa,  jak by mělo rušení lůžek probíhat a hlavně co bude dál.

V celém sporu o lůžka mi chybí odborně zpracovaná analýza, ze které by vyplynulo, kolik lůžek a kde lze zrušit bez toho, aby utrpěla kvalita zdravotní péče. Aktuální plán VZP podporovaný panem ministrem je podle zasvěcených technokratické rozhodnutí od stolu bez vazby na realitu. Předpokládala bych, že takovouto analýzu by měl dávat dohromady tým skutečných odborníků, včetně lékařů, managementu nemocnic a zástupců všech zdravotních pojišťoven.

Plán šmahem zrušit nemocniční lůžka má jedno základní úskalí. Nepočítá s tím, že jejich zrušením počet pacientů neklesne a neříká co bude dál. Mohlo by se totiž lehce stát, že najednou zjistíme, že nemáme své nemocné kam uložit a kde jim poskytnout potřebnou péči. Ekonomicky by to pak ve špitálech možná vypadalo dobře, ale lidsky vůbec.