Sešli jsme se zde, abychom si připomněli smutné události roku 1951, kdy zde byl teroristy zákeřně zavražděn příslušník SNB strážmistr Jaroslav Honzátko.
Nechme promluvit pero Aloise Císaře a Oty Holuba z knihy Příběhy věrnosti a cti, abychom si události oživili:
»Mašínové počítali s tím, že jejich trik s autonehodou zavražděný Kašík již nemohl prozradit. A proto ho opakovali. Když jim Honzátko otevřel dveře stanice, oznámili mu, že před městem směrem na Záluží došlo k vážné havárii a že ve voze jsou zranění. Štábní strážmistr je vyzval, aby chvíli počkali. Hrklo v nich - nebude někomu telefonovat? Po chvíli se objevil v plášti a s pistolí na opasku. Vyvedl ze dveří kolo a vydal se s dvojicí za město. Když došli k sanitce (ukradené - pozn. aut.), oba Mašínové s Paumerem a Janatou, kterého k akci přibrali, se vrhli na Honzátka. Mířili na něj dvěma pistolemi, ale statečný příslušník se nevzdával. Při zápase se jim však přece jen podařilo ho odzbrojit a spoutat padákovou šňůrou. Když mu nabídli spolupráci, vysmál se jim. Surově ho hodili do vozu a vrátili se ke stanici. Ukradenými klíči si otevřeli cestu k vytouženým zbraním a munici. Uvnitř řádili jako smyslu zbavení. Skříň, ve které tušili zbraně, povalili, vyrazili celou její zadní stěnu. Samopaly a střelivo vynesli do vozidla s červeným křížem. Spěchali. Na druhou skříň nezbyl čas. Ctirad Mašín poslal Janatu, který uvnitř hlídal spoutaného štábního strážmistra Honzátka, do sanitky... Poslední opustil čelákovickou stanici SNB Ctirad Mašín. Chtěl použít chloroformu, ale Honzátko se bránil. Aby nemohl teroristy v případě, že by se osvobodil, prozradit, usmrtil ho Mašín dýkou, kterou měl uvázanou na zápěstí...«
Jak již v příběhu bylo naznačeno, nebyl Jaroslav Honzátko jedinou obětí skupiny vrahů, před ním byl zavražděn Oldřich Kašík z Chlumce nad Cidlinou. A nebyl ani poslední, po něm byl zavražděn zaměstnanec národního podniku Kovolis Hedvikov Josef Rošický. Při jedné z posledních sabotážních akcí před odchodem za hranice v říjnu 1953 Ctirad Mašín vážně zranil i hasiče Jána Leciána. ZA hranicemi jejich zločiny pak pokračovaly…
Mnozí si řeknou, proč se vrtat v minulosti, vždyť historie je plná temných stránek. Proč si připomínat zrovna tuto?
Po Listopadu 1989 se Mašínové pro mnohé osoby stali hrdiny. Z teroristického činu se stal uznávaný odboj proti komunistům. A nebyl to jen tak někdo, kdo Mašíny obhajoval…
Milan Uhde pro Lidové noviny v roce 1995 řekl, že bratři Mašínové slovem i skutkem projevili, že komunismus je zločinný a že je právem člověka proti němu bojovat. „Říkám-li bojovat, znamená to doslova používat nástrojů, které zabíjejí,“ dodal.
Tomáš Ježek ve stejném roce pro Právo k případu bratří Mašínových Ježek poznamenal, že to nebyli v žádném případě žádní teroristé. Základní teroristický čin podle Ježka spáchala KSČ, která tady udělala železnou oponu. „Těmto lidem se to nelíbilo a bojovali za svou svobodu... Oni to byli hoši ostří a bojovali tímto tvrdým způsobem“...
Tomáš Sokol pro Lidové noviny v tomtéž roce poznamenal, že „Byli to normální lidi, žili v normální době, komunisti je naštvali, tak vzali kvéry, někam šli a kdo se jim připletl do cesty, toho zastřelili...“
Martin Mejstřík pro MF Dnes v roce 2004 řekl, že “Mašínové nezabili nikoho, kdo nebyl ozbrojen a kdo poslechl jejich pokynů. Neodcházeli na Západ proto, aby nás tu zanechali na pospas totalitě a sami si šli užívat svobody. Oni utíkali proto, aby se vrátili a pomohli nám naši ztracenou svobodu vydobýt.“
Daniel Herman, dnešní ministr kultury, pro Lidové noviny v roce 2010 komentoval, že „Měli právo bratři Mašínové podříznout spoutaného policistu? Ve fázi sebeobrany má člověk právo nějakým způsobem adekvátně zareagovat...“
Ano, našli se i stateční lidé z různých břehů– např. Petr Procházka, potomek generála Peška vězněného v roce 1953 v Leopoldově, který už v roce 2008 pro Metro řekl, „...mě nesmírně uráží, když někdo skutečný protikomunistický odboj srovnává s činy ‘rádoby odbojářské‘ skupiny bratří Mašínů. Ti zabíjeli jenom proto, aby získali zbraně a peníze a prostříleli se pak na Západ...“
A na pravdu poukázal Miroslav Kačor, režisér, v Právu v roce 2010: „...nikoliv Josef a Ctirad Mašínové, ale jejich oběti... měly právo na sebeobranu. Mašínové vždy zaútočili jako první a své budoucí oběti si sami vybrali za cíl...“
Většina občanů, jak ukázaly průzkumy, Mašíny také nepřijala. Naštěstí. A doufám, že tomu tak bude i nadále.
Dokonce ani Václav Havel a Václav Klaus, ač návrh na jejich vyznamenání byl opakován, Mašíny nevyznamenali. Až přišel 28. únor 2008. Tehdejší premiér Mirek Topolánek ve Washingtonu na české ambasádě bratry Mašíny vyznamenal a povýšil vraždu na metodu politického boje.
Připomínáme si tu dnes vraždu, teroristický čin. Ale to nestačí. Nejde totiž o jednu vraždu, o tuto vraždu, jde o princip.
Vždyť jaký je rozdíl mezi terorem bratří Mašínů a třeba bombardováním Vietnamu napalmem a Agent Orange nebo vyvražděním vesnice My Lai? Tam přece také byli ti zlí, kterým bylo třeba udělit lekci…Jaký je rozdíl mezi vyvražděním My Lai a vyhlazením Lidic?
A když byla napadena Jugoslávie, nebylo ze stejného těsta i humanitární bombardování? A pak i bombardování dalších a dalších zemí? V podstatě se stejným zdůvodněním?
Není ze stejného těsta i podpora neofašistického praporu AZOV na Ukrajině, protože bojuje také proti těm špatným?
Není ze stejného těsta i vyzbrojování teroristických buněk, atentáty a barevné revoluce, které směřují také proti těm špatným, kteří se nesklonili před světovým četníkem?
Není tedy ze stejného těsta i přepisování dějin, kdy se z obětí stávají kati a z teroristů hrdinové? Když ti samí, co hájí Mašíny, se chodí omlouvat na sudetoněmecký sjezd?
A není ze stejného těsta i třeba dnešní migrační krize? Ta přece není jen o migraci, je to zároveň o terorismu, o válce, a imperiálních ambicích mocností. Také v této krizi se mluví o hodných a zlých. Ospravedlňuje se rozbití fungujících států, vraždění nevinných, a pak se vnucují kvóty na přistěhovalce a hraje se na falešnou solidaritu. Ti, co to způsobili, si plánují zisky z obnovy země a my máme nést náklady, místo abychom jasně řekli, že krizi je třeba řešit v místě vzniku odstraněním příčin krize a na náklady viníků. Nebo jste snad slyšeli od nějakého představitele státu nebo EU, aby řekl Američanům: „Vy jste to způsobili, za každou bombu si odvezete letadlo migrantů?“ Naopak – dnes je hlavně Rusko terčem kritiky, připravuje se válka, v podstatě se stejným zdůvodněním, s jakým vraždili Mašíni…
Nezdá se Vám, že skládáme mozaiku? Z malých částí velký obraz?
Každá lavina začíná v malém. Vražda Jaroslava Honzátka je malým kamínkem v naší historii. Ale právě na tomto případu se může lámat ostří. Tady může začínat lavina, která přinese nové prapory AZOV i v našich zemích, nové války, další vlny migrační krize. Glorifikací teroristů, minulých i současných to začíná a fašismem to končí…
Naším úkolem je nejen připomínat si oběť teroristického činu, ale na příběhu Jaroslava Honzátka a dalších slušných lidí postavit jednotnou zeď, která dokáže vzdorovat každým snahám o fašistickou lavinu. Která dokáže vzdorovat snahám o rozpoutání dalších válečných konfliktů. Právě tady, právě teď.
