Udělování státních medailí a řádů významným lidem k výročí vzniku Československa přece musí být hrdým a důstojným poděkováním za jejich činnost a ne ostudným politickým bojem. Proto jsem se rozhodla, že panu Bradymu předám aspoň Klíč od Hlavního města Prahy.   

Když si totiž lidí jako on neváží na Hradě, tak si jich budeme vážit aspoň v Praze. Navíc málokdo si ocenění za celoživotní odvahu i práci zaslouží tolik jako právě pan Brady. Přežil koncentrační tábory v Terezíně a Osvětimi i pochod smrti, tedy hrůzy nacismu. Záhy už ale prchal z Československa před jinou totalitou, komunismem. Nakonec emigroval do Kanady, kde založil úspěšnou firmu a taky pomáhal dalším našim emigrantům. Vedle toho celý život hájí i lidská práva a upozorňuje na hrůzy holocaustu, které někteří popírají. Český stát ho za to všechno měl ocenit už dávno.

Proto se teď stydím, když vidím, že se někdo jako pan Brady stane předmětem politického boje o to, jestli si čeští politici mají třást rukou s čínským prezidentem nebo dalajlámou. Samozřejmě že se můžou setkávat, s kým chtějí. Naštěstí už totiž u nás máme zase demokracii, takže odsud nikdo nemusí utíkat jako pan Brady.

Ostatně právě do Prahy jezdí jak čínský prezident, tak dalajláma.  Před druhou světovou válkou sem pro změnu před nacismem utíkali i významní Evropané, byla to jedna z posledních oáz demokracie.

Chci proto panu Bradymu osobně poděkovat za všechno, co v životě udělal pro lidi, demokracii i lidská práva. Chci se mu omluvit za podivný způsob jakým mu naše vlast vzdává hold. A taky mu říct, že u nás pořád žije dost lidí, kteří si ho váží stejně jako já. I když to teď možná tak nevypadá. 

Kdybyste tenhle článek sdíleli, budu moc ráda.