Tak oslavujeme 28. říjen. Den vzniku samostatného československého státu. Je to trochu paradox. Připomínáme si slavné dny státu, který již neexistuje. A připomínají si to i ti, co společný stát rozbili. Jinou metodou než třeba byla rozbita Jugoslávie, pravda. Nebylo třeba bomb, nebylo třeba vyvolávat vzájemnou nesnášenlivost. „Rozděl a panuj“ fungovalo dobře. Ale rozbili, proti tehdejší vůli občanů a bez politického mandátu.
Den vzniku Československa si připomínají navíc i ti, co svými praktickými kroky zpochybňují nejen samostatnost našeho státu, ale i jeho suverenitu, jeho nezávislost. Vždyť co jiného je tvrzení, že bychom mohli být jednou ze spolkových zemí. Co jiného jsou vstřícné kroky vůči „krajanům“ ze sudetoněmeckého sdružení. Stálo by za to nahlas připomenout řadu výroků prvních představitelů našeho státu, že jsme se nevymanili z Rakouska-Uherska proto, abychom skončili v říši německé… A doplnit, že ani po 20 letech ani po skoro stovce let…
Pravda, rakouská němčina se od té říšské zas tolik nelišila. A mnoho námi dnes běžně používaných slov má blíže jinam než k českému jazyku. Kreativní místo tvůrčí. Transparentní místo průhledná. V 21. století mají dokonce oba sousedící státy i společnou měnu. U nás euro sice nemáme, ale ekonomicky jsme zejména na Německu závislí značně. I vlivem závazných opatření Evropské unie, i vlivem podlézavé zahraniční politiky, kdy jsme třeba v oblasti sankcí proti Rusku opakovaně a v rozporu s národními zájmy „papežštější než papež“… Pravda. K další ztrátě naší suverenity snad zbývá ještě požehnání Vatikánu. Paradoxně právě katolická církev byla jedním z prvních cílů kritiky zakladatele našeho státu T. G. Masaryka. Za 2 roky uplyne od roku 1918 sto let. Jsem zvědav, co z odkazu prezidenta osvoboditele bude možné ještě oslavovat…
