Opět si připomínáme výročí „slavné“ revoluce z roku 1989. Doby změn po celé Evropě. Sociologické výzkumy, které se konaly rok poté, v roce 1990, ukázaly na fakt, že lidé si přejí změnu, ale chtějí, aby stále zůstal socialismus. Přáli si dle svých slov demokracii, možnost vycestovat, svobodně se vyjadřovat. Všechny tyto atributy v současné době máme, ale nastal značný úpadek demokracie, jejího výkladu, ocitli jsme se v době konzumu ovládaného všemocným kapitálem.

Úpadek demokracie v našich podmínkách jako takové započal hned po roce 1990, kdy se začalo připravovat rozdělení Československa. Nikdo se v té době občanů neptal v referendu, zda chtějí rozdělit společný stát. Vše si domluvily zvolené elity. To poté vedlo k dalšímu snížení vážnosti demokracie, státních institucí a politické kultury jako celku.

V 90. letech minulého století nahlodávala demokracii pravicová vláda, která své korupční skandály zakrývala imunitou politiků a případně jejich beztrestnostní. To nejprve vedlo k „sarajevskému atentátu“ na Václava Klause a vyústilo v předčasné volby. Ty v roce 1998 s přehledem vyhrála sociální demokracie. Následný politický vývoj vedl k podepsání opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS. To opět vedlo k ještě většímu prohloubení krize demokracie jako způsobu vládnutí. Akce „čisté ruce“, která byla tehdy vyhlášena, dovedla některé ministry privatizace k zodpovědnosti, ale výsledek byl pramalý. Mnoho „tunelářů“ a jejich privatizačních zločinů nebylo dodnes potrestáno. Lze říci, že doba opoziční smlouvy nahlodala fungování našeho státu natolik, že jsou její důsledky patrné dodnes ve tvrzení lidí, že nemá cenu chodit k volbám, protože si to stejně udělají, jak chtějí. Úpadek se projevil ve volbách v roce 2002, kdy byla velice nízká účast.

Po dalším vítězství sociální demokracie nastalo období nestabilních vlád. Docházelo k dalším politickým excesům, které vyvrcholili přeběhnuvšími poslanci po volbách v roce 2006, kdy začala vládnout ODS v čele s Mirkem Topolánkem. Od té doby můžeme opět sledovat postupný úpadek politické kultury, kdy se do parlamentních projevů začínají vnášet vulgarity (slovní i pomocí gest). Čím dál více se snižuje vážnost Parlamentu jako celku. Nechuť lidí chodit k volbám je čím dál větší. To se nakonec projeví při volbách do Senátu, kdy ve druhém kole často nedosahuje ani 15% (v roce 2016).

Snaha vlády ODS, TOP 09 a Věcí veřejných po roce 2010, zavést přímou volbu prezidenta, byla inspirována dobrými úmysly, ale jak víme, tak ty často vedou do pekel. Přijetí ústavního zákona o přímé volbě prezidenta, bez jasných mantinelů, výkonu pravomocí dalo tušit, že přímo zvolený prezident si některé věci bude vykládat extenzivně. A to bez ohledu na to, kdo jím bude. To, že jím byl nakonec zvolen Miloš Zeman, bylo zjevné už z kandidátů, kteří postoupili do druhého kola. Do dnešní doby se však jedna polovina lidí nesmířila s tím, že prezidentem je právě on. Je to právě skupina, která často proti němu protestuje a vyzývá jej k odchodu. Zde musím říci, že i mě se nelíbil Václav Havel nebo Václav Klaus, ale vždy jsem to respektoval a to se nejednalo o přímo zvolené prezidenty.

Současné protesty lidí a jejich zloba je možná inspirována některými „nešťastnými“ výroky hlavy státu. To nic nemění na tom, že je to přímo zvolený prezident ve volbách a jejich výsledek je nutné respektovat. Jinak se naše společnost bude rozdělovat. Dle mého názoru tedy naší společnost rozděluje právě přímá volba hlavy státu, kdy „poražení“ nerespektují vůli „vítězů“ ve volbách.

Ze sociologického hlediska se nyní podívejme na hanobení prezidenta a snahu skupiny poslanců (kam se řadím i já) vrátit do trestního řádu paragraf ohledně hanobení prezidenta. Podle mého názoru měl být tento paragraf v zákoně neustále a neměl se v roce 1997 zrušit. Co mě k podpoře tohoto zákona vede? Předně je úřad prezidenta institut. Pokud tedy někdo hanobí prezidenta, tak hanobí především: institut prezidenta, bez ohledu na to, kdo je či není momentálně prezidentem. Hanobení prezidenta jako osoby, která zastává tento post, je tedy zároveň hanobením ústavního činitele. Z toho plyne, že ten, kdo hanobí prezidenta republiky, hanobí symbol státu a to bez ohledu na to, že mohu mít k prezidentovi nějaké výhrady. Nicméně jak jsem uvedl výše, tak respektuji, že prezident byl zvolen v demokratických volbách vůlí většiny na dané funkční období. V tomto případě má menšina demokraticky „strpět“ tento stav až do příštích voleb a poté může opět vyjádřit svůj názor. Neochota a neúcta tento stav strpět vypovídá o neúctě k demokracii jako systému a institutu státu. Jedná se o mravní pokleslost společnosti jako celku, která má své kořeny již v roce 1989.

Prezident jako osoba je především politik. Podporuje-li tedy někdo neúctu k prezidentovi jako k politikovi (osobě), vysílá tím signál k veřejnosti, že i k jiným politikům (poslancům, senátorům, zastupitelům) se tak může chovat. Tím se zasévá semeno zla a často jej zasévají i politici (zejména pravicoví) tím, že neúctu k jiným politikům stále rozdmýchávají. Plodem takového zla je nedůvěra společnosti (veřejnosti) v politiky a to je projev krize demokracie a selhání politiků.

Zde bychom si měli položit otázku, zda je (nebo není) krizí demokracie, že k volbám do Senátu jde sotva 15% voličů a tito (ve své podstatě menšina) „diktují“ svoji vůli „mlčící“ většině? Tedy těm, co k volbám nejdou? Proč by také chodili, když si přeci nedokáží vážit nejvyššího představitele státu – prezidenta? Jak si pak tedy vážit níže postavených politiků?

Poznámka na závěr: V USA, ale i jinde v demokratickém státě je nemyslitelné, aby se veřejně hanobil nějaký státní symbol. Zde narážím na iniciativu Ztohoven a vyvěšení trenýrek místo standarty na střeše Hradu. To sice není zneuctění prezidenta jako osoby, ale je to zneuctění symbolu naší státnosti. Čeho si pak má „obyčejný“ občan vážit, když je vše dovoleno? Občan tomu totiž může rozumět i tak, že hanobit může cokoliv, kohokoliv a kdykoliv. To je ale špatně. A proč ne, když nemám takové morální vědomí, které mě v tom zabrání, a když vím, že právo na mě nedosahuje – a mně se nic nestane? To je kámen úrazu naší „demokracie“ v uvozovkách, kdy neexistuje jasná vymahatelnost práva.