O zařazení úvodního bodu Zahraniční politika České republiky ve vztahu k Čínské lidové republice požádal senátorský klub Starostů a nezávislých zvláště s ohledem na nedávné společné prohlášení čtyř nejvyšších ústavních činitelů, které vzniklo jako bezprostřední reakce na oficiální přijetí jeho svátosti dalajlámy ministrem kultury Danielem Hermanem dne 18. října 2016.
Děkuji, že se projednávání tohoto bodu účastní ministr zahraničí Lubomír Zaorálek, kterému tím pádem můžeme položit řadu dotazů s touto věcí spojených.
Jeho svátost dalajláma jezdí do ČR řadu let, byl zván v minulosti i oficiálně nejvyššími místy a váže ho k naší zemi řada přátelských vazeb, kterých ve svých minulých vystoupeních na území ČR nikdy nezneužil, aby vystupoval nepřátelsky k Čínské lidové republice.
Vnímání Číny osobnosti dalajlámy je věc Číny, nikoliv naše. Podle informací, které se objevily v tisku, čínská strana usilovala o nepřijetí dalajlámy našimi představiteli a zabránění jeho veřejnému vystoupení.
Po oficiálním přijetí dalajlámy ministrem Hermanem následovala reakce v podobě tzv. prohlášení čtyř nejvyšších ústavních představitelů. Tato reakce překvapila jak svou formou, tak obsahem. Ještě nikdy se v polistopadové sféře nestalo, aby čtyři nejvyšší ústavní představitelé reagovali na jednání člena vlády tímto způsobem. Tato neúměrná reakce podpořená velmi omluvným až servilním tónem vůči jinému státu nemile překvapila velkou část občanů ČR, ale i politiků. Proč byla nutná tato neúměrná reakce, kterou jedna z autorit nejvyšších této země, předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, okomentoval pro Aktuálně Dnes 27. října těmito slovy:
Od okamžiku, kdy se rozdělila federace a vznikl samostatný český stát, jsme nikdy nebyli svědky společného prohlášení čtyř nejvyšších ústavních činitelů.
To je něco zcela bezprecedentního a já si dovedu představit potřebu takovéhoto prohlášení v okamžiku mohutné krize, mnichovské krize, invaze Varšavského paktu, v předvečer války, při výrazném ohrožení, při přírodní katastrofě.
Co tedy bylo důvodem této reakce? Byla to reakce svobodná či vynucená? Byla připravena na patřičných místech či vznikala mimo legitimní prostor ministerstva zahraničí? Jsou v tomto zájmy nadnárodních korporací či jednotlivců? Byl to pouze nešťastný manévr naší politické reprezentace a diplomacie, či se jedná o trend navazující na aktivity především prezidenta republiky?
Tyto a další otázky je dnes třeba položit a žádat na ně odpovědi, a to z několika důvodů.
Jsme liberální demokracie a žijeme v rodině států podobného politického uspořádání. Jsme provázáni řadou smluv partnerských, politických, obchodních i bezpečnostních. Jsme provázáni vzájemnou loajalitou. Toto partnerství je vzácné, protože přináší naší zemi prosperitu a dosud nám nepoznanou bezpečnost. Jsme svobodná země a musíme velmi dbát, abychom jako občané pěstovali v sobě sebeúctu a sebevědomí. Submisivní reakce vůči cizím státům tomuto imperativu neprospívá.
Ve společné demokratické společnosti, v liberálně demokratické společnosti neexistují omezení, kdo s kým se má setkat. Pro nás politiky je jediné omezení – smíme jen to, co nám dovoluje zákon. A co nezakazuje zákon, to nám zakazuje slušnost.
Jsem rozhodně zastáncem toho, abychom respektovali země jiné, s jinou kulturou, s jinou hierarchií hodnot, aby pro nás to nebyly země na okraji. Ale i tyto země musí respektovat naše hodnoty, naše vidění světa a principy, podle kterých spravujeme naši zemi a ve kterých vidíme naši budoucnost, a to nejen v budování případných kulturních a obchodních kontaktů, ale především zde na našem území, kde jsme my vlastními pány, protože nás k tomu vede jak naše hodnotové zaměření, ale i několika set let tradice zakotvené v humanismu a respektování lidských práv. Vede nás k tomu i dlouhodobé směřování naší země jako liberálně demokratického státu. Česká republika je liberálně demokratický stát, tudíž silně akcentuje základní lidská práva všech tří generací a výrazem toho je připojení k řadě mezinárodních smluv. Za všechny zmiňme Evropskou listinu lidských práv a svobod. Parlament ČR sám v minulých letech přijal usnesení, ve kterých se zcela jasně vymezil k dodržování lidských práv v Číně. Tato usnesení dosud platí a nebyla zrušena. Jsou dosud trvajícím dědictvím étosu, který vznikl se sametovou revolucí, a ten je třeba znovu připomínat a k němu se vracet.
A nyní si dovolím panu ministrovi zcela konkrétní otázky.
Pane ministře, v čem byla situace natolik výjimečná, že bylo nutné prohlášení nejvyšších ústavních představitelů zákonodárné, ale i výkonné moci? Kde prohlášení vzniklo a kdo ho napsal? Komu bylo prohlášení určeno? Byl před příjezdem dalajlámy činěn z čínské strany tlak na jeho nepřijetí? Byla požadovaná tato reakce nejvyšších ústavních činitelů na přijetí dalajlámy z čínské strany? Byla požadovaná tato reakce na přijetí dalajlámy z nejbližšího okolí prezidenta republiky? A kolik neveřejných prohlášení tohoto druhu, o kterých veřejnost neví, za dobu této vlády se uskutečnilo? A jakým způsobem byli ústavní představitelé osloveni a jak se připojili a komu prohlášení vlastně bylo směřováno?
