Ve středu EK oznámila vytvoření Evropského obranného fondu, který má přinést masivní investice do zbrojení a vlastního vojenského výzkumu. Tím světu oficiálně potvrdila velkou zvěst, že západní vojenské struktury, nepřetržitě dominující světu od konce 2. světové války, jsou v rozkladu. Česká republika má teď výjimečnou příležitost vymanit se z vleku vnějších okolností a položit si konečně otázku, k jakému účelu chce mít svou armádu, pokud NATO již v podstatě politicky neexistuje.
Nejdříve je potřeba vrátit se k roli NATO a České republiky v něm. Mnoho občanů ČR je stále přesvědčeno, že Aliance a USA byly zárukou bezpečnosti naší vlasti. Tento názor se opíral o článek 5 Severoatlantické smlouvy (smlouvy o NATO). Členské státy NATO se tam údajně zavazují ke kolektivní obraně v případě napadaní byť jen jednoho z nich. Smluvní strany se zavázaly, že každá z nich „pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti.“ Jak čtenář může sám posoudit, ve skutečnosti se státy zavazují pouze k podniknutí akce, kterou budou považovat za nutnou. V jakém případě bude akce nutná a jakého druhu – to zváží samy státy. Jinými slovy Severoatlantická smlouva žádného z účastníků neváže k ničemu jinému než k zvažování okolností (dělat to, co bude danému státu více vyhovovat). Tedy například k tomu nedělat nic. Nebo dělat například to, co Francie, Anglie a Itálie, které považovaly za nutné k udržení bezpečnosti „severoatlantické oblasti“ vydat v roce 1938 Československo Hitlerovi. Vždyť tím zachránily mír. To všechno lze „považovat za nutnou akci“.
Co tedy kromě těchto „výhod“ přináší našemu státu členství v NATO? Když pomineme pochybnou modernizaci české armády (ve skutečnosti přezbrojování na zbrojní systémy západních výrobců a přípravu naší infrastruktury pro využití vojsky našich „spojenců“ při střetu s Ruskem) jsou na seznamu hlavně „skvělé“ zahraniční mise, které připravily o život mnoho našich vojáků, stály miliardy korun a ničemu nepomohly, kromě podpory zločinů USA, zejména v oblasti porušování mezinárodního práva, a nebývalého rozvoje světového terorismu.
Tato Aliance je však nyní v rozkladu. Potvrzuje to zděšení evropských elit, které od ostentativní bagatelizace slov nově zvoleného amerického prezidenta Trumpa sklouzávají k očividné panice. Sotva několik týdnů od zvolení D. Trumpa přichází Evropská komise s horečným vzkazem: Zařaďte „turbo“ rychlost pro výdaje na zbrojení! Nejenže je takový návrh ukázkou nefalšovaného zoufalství, vzhledem ke stavu deficitních rozpočtů států EU, které nikdy nemohou ze svých zdrojů nahradit investice USA. Ale především to jasně ukazuje, že Evropa se odklání od projektu NATO k vlastní strategii – bez USA, ale i bez Velké Británie. Pak je ovšem NATO zcela na druhé koleji a hrozí mu zánik. Politicky je to však třeba vnímat nikoli jako budoucnost, nýbrž jako přítomnost. Svět se zvolením D. Trumpa opravdu změnil.
To, zda se změní pro Českou republiku svět k lepšímu či horšímu, bude však záležet především na nás. V tento moment, kdy se mění globální rovnováha sil, je čas si pokládat zásadní strategické otázky. Nepochybně si je kladli i včera všichni přítomní, včetně prezidenta republiky, při setkání generality na českém ministerstvu obrany. Nepochybně se diskuze nenesla jen v duchu titulků včerejších médií: Zda raději nakoupit drony nebo tanky. Věřím, že se diskuze vedla především o roli Armády ČR. O tom, zda může naše armáda sloužit opět jen svým občanům a obraně naší země, nebo zda bude sloužit novému pánu v Bruselu. Rozhodnout, kam vyrazit z této křižovatky by však měli sami občané. V nadcházejících parlamentních volbách. Politické strany by proto měly co nejdříve jasně vysvětlit svoje představy, jak a s kým zajistit obranyschopnost naší země, pokud si dokážeme připustit, že NATO po 67 letech přestává existovat.
Vojtěch Adam, poslanec PS PČR za KSČM
