Dnes máme takový příjemný jarní den, začíná duben. Takže bych se vás zeptal, na čem novém pracujete, jak to vypadá s biografií Jaroslava Haška, o níž jste v loňském roce uvažoval...

Přiznám vám, že jsem raději douvažoval. Dostal jsem se k archivním materiálům, z nichž se mi doslova zatočila hlava. Raději vám nesdělím, v jakém archivu jsem je mohl studovat, ani kdo mi je nalezl, prostě mi celou složku daly k přečtení kolegyně Hanka a Linda, příjmení raději neprozradím.

Co tak hrozného jste mohl vidět? Vždyť Haškovo jméno i dílo je dobře známé a jeho nejslavnější práce je populární po celém světě...

Dotyčného známe jako spisovatele, jako politika, jako muže mnoha tváří. Nikdo však netušil, že Jaroslav Hašek byl také prognostik a přímo bych řekl, že věštec.

O co jde?

Dobrá, poskytnu vašemu webu titul celého rukopisu a jeho první stránku textu. Myslím, že ustrnete, stejně jako já, když jsem si přečetl, co všechno dotyčný před více než stoletím napsal.

Osudy dobrého dezoláta Švejka za fy-jalové doby: „Tak nám odvolali Voltejna,“ řekla operátorka údržby podlahových ploch Ybsena Bedřichová panu Švejkovi, který opustiv kvůli vysoké inteligenci před lety Českou televizi, když byl definitivně prohlášen pracovníky zpravodajství za dezoláta, živil se prodejem vládních slibů, neskutečně obludných výmyslů, kterým padělal metadata.Kromě tohoto zaměstnání byl stižen revmatismem a mazal si právě kolena zakázanou konopnou mastí.

„Kterýho Voltejna, paní Bedřichová?“ Otázal se Švejk, nepřestávaje si masírovat kolena, „já znám dva Voltejny. Jednoho, co sám sebe pasoval na hudebního skladatele, aniž byl napsal jedinou notu, ale přesto dostal statut umělce a motýlkový ministr mu zařídil doživotní stipendium. A potom znám taky ještě Voltejna z Brna, co jako policajt začal zapalovat lidem baráky pomocí handgranátů, takže šel do basy. A když z lochu vylez, tak se nabídl tajným službám jako expert na mučení a popravy, s čímž pronikl i do našívaší televize. Ať to byl jeden či druhej, vobou není žádná škoda.“

„Ale milostpane, pana Nemysla Voltejna, toho hradního óbršta, toho vyzáblýho a fanatickýho.“

„Ježíšmarjá,“ vykřikl Švejk, „to je dobrý. A jak se mu to, panu óbrštovi, stalo?“

„Práskli na něho cosi ve Strakovce, milostpane, u samotnýho premiéra, vědí. Vedl zrovna skupinu kopáčů hloubících příkopy pro svině kolem úřadu vlády.“

„Tak se podívejme, paní Bedřichová, kopáči hloubící příkopy. Jó, takovej pán si to může dovolit, a ani si nepomyslí, jak takové hloubení příkopů pro svině může nešťastně skončit. A ve Strakovce k tomu, to je přímo pod Bruselí, paní Bedřichová. To udělali asi eurokomisaři. My holt jsme jim toho Seekelu neměli nabízet. Tak vida, paní Bedřichová. On je tedy pan óbršt už bez funkce. Odvolávali ho dlouho?

„Pan óbršt byl hned hotovej, milostpane. To vědí, že s premiérem nejsou žádný hračky.“

„Některej premiér, paní Bedřichová, vám neodvolá nikoho, kdybyste se zbláznili. Takovejch politiků je moc. Ale na pana óbršta si vymysleli něco lepšího, a taky bych se chtěl vsadit, paní Bedřichová, že ten člověk, co ho práskl, se na to pěkně nechal Čoudelkou prověřit. To vědí, práskat pana óbršta, to je moc těžká práce. To není jako mladě a pohledně psát do predátorskejch časopisů. Tady jde vo to, jak se na něho dostat, na takovýho pána nesmíte vymýšlet nějaké jednoduché dezinformace. To musíte být prověřen čučkaři, aby Vás nesebral dřív vykulenej Korutanec a nestrčil do pytle.“

„Vono prej jich bylo víc, milostpane.“

„To se samo sebou rozumí, paní Bedřichová,“ řekl Švejk, konče masírování kolen, „kdybyste chtěla prásknout pana óbršta, tak byste se jistě s někým poradila, třeba s nějakým vidlákem. Víc lidí má víc rozumu. Ten poradí to, ten ono, prostě zemský ráj to napohled, jak je to v tej naší hymně. Hlavní věcí je vyčíhat na ten moment, až se takovej pán shýbá při kontrole do příkopu. Já si představuju, že se pan óbršt v té Strakovce zmejlil v tom člověkovi, co ho prásknul. Viděl nějakého kopáče a myslil si: To je nějakej pořádnej člověk, když tak pěkně kope příkop pro svině. A zatím ho ten člověk prásknul. Jó, paní Bedřichová, dnes se dějou věci. To je zas ztráta pro Česko. On se takovej Voltejn nedá nahradit kdejakým pitomou, k tomu musíte mít nadání.“

To je tedy opravdu šokující. Budu trochu vlezlý a požádám vás, zda byste mohl poskytnout ještě nějaké údaje o oné odvolané osobě...

Dané údaje mne také zajímaly, ale dalo mi to dost práce je v původním rukopise najít. Přece jen sto let je dlouhá doba a daný rukopis dosti utrpěl. Ale nakonec jsem příslušnou pasáž nalezl...

Bylo to opravdu podivuhodné, že ten blbec mohl poměrně dosti rychle postupovat a mít za sebou velice vlivné lidi, jako byl vrchní velitel, který mu držel palec i při jeho naprosté vojenské neschopnosti. Jeho přátelský poměr s vrchním generálem a jinými neméně blbými hodnostáři fy-jalového Česka vynesl mu různé vysoké funkce, kterými byl neobyčejně poctěn, a považoval se za nejlepšího vojáka pod sluncem a teoretika strategické komunikace i všech sociálních věd.

Jeho životní dráha byla skvělá. Zanedlouho po narození upadla s ním matka a malý Nemyslíček uhodil se do hlavičky, takže ještě dnes je vidět na jeho hlavě takovou zploštěnost, jako kdyby kometa narazila na severní točnu. Všichni pochybovali, že z něho něco může být, jestli vydrží to otřesení mozku, jen jeho otec, vojenský prokurátor, neztrácel naděje a tvrdil, že mu to nemůže nijak vadit, poněvadž, jak se samo sebou rozumí, malý Néma, až povyroste, věnuje se vojenskému povolání, nejlépe justici. Mladý Nemysl Voltejn, dosáhnuv se zcela nezbytnou pomocí několika pedagogických asistentů právnického vzdělání plzeňského typu, přišel do vyškovského armádního semináře. V semináři tomto se nikdy nedbalo na předběžné vzdělání, neboť to většinou nehodí se pro české aktivní důstojníky. Vojenský ideál spatřoval se jedině ve hraní na vojáčky.

Žák semináře Nemysl Voltejn nevynikal ani v těch předmětech, které každý jakžtakž ovládal. I zde bylo znát stopy toho, že si v mládí narazil hlavičku. Jeho odpovědi při zkouškách jasně hovořily o tom neštěstí a vynikaly takovou pitomostí, a byly považovány přímo za klasické pro svou hlubokou pitomost a popletenost, že profesoři semináře jinak ho nenazývali než „durak-moloděc“. Jeho hloupost byla tak oslňující, že byla největší naděje, že snad po nějaké době vojenské praxe dostane se k Vojenské policii či na Úřad vlády, případně i do čela Generálního štábu.

Předpokládám, že vám je jasné, že v původním plánu ohledně biografie Jaroslava Haška nemohu pokračovat. Ostatně citoval bych zde jednu z úvodních vět britského spisovatele Patricka Ryana, z jeho světoznámého díla Jak jsem vyhrál válku, která můj obecný postoj objasní nejlépe: „My ve svém dilematu pozdějšího data se patrně musíme rozhodnout pro smích – ze strachu, abychom se nerozplakali.“