Ze stenozáznamu pokračování jednání Poslanecké sněmovny dne 8. prosince 2016 k Interpelaci poslance Miroslava Grebeníčka ve věci postupu předsedy vlády a vlády jako celku v kauze vyslání ministra kultury vlády ČR a předsedy české odbočky sudetoněmecké Ackermann Gemeinde Daniela Hermana na sjezd sudetoněmeckého landsmanšaftu v Norimberku, kde ministr zpochybňoval výsledky a důsledky 2. světové války a rozhodnutí vítězných mocností a právní akty přijaté k odsunu německého obyvatelstva, které nezachovalo věrnost Československé republice a neprojevilo aktivní odpor proti nacismu.
Poslanec Miroslav Grebeníček: Vážený pane předsedající, dámy a pánové. Někde jsem přečetl, že premiér Sobotka nedávno odhodil masku nevzrušeného úředníka a neváhal projevit jistou animozitu vůči Andreji Babišovi. Avšak vůči lidoveckému vicepremiérovi Pavlu Bělobrádkovi si nedovolil jediný osten.
Dokonce prohlásil, že nezjistil jediný důvod, proč by měl žádat místopředsedu koaliční vlády Pavla Bělobrádka, aby zvážil výměnu lidoveckých ministrů. Když premiér nepotřebuje útočit, prý nasazuje svůj obvyklý styl, kterému dominuje šeď, plochost a nedořečenost. Mnozí pak z jeho skoupé zmínky o vyhovující práci lidoveckých členů koaliční vlády vyvozují, že takto skrytě vystrkuje holý zadek či dělá dlouhý nos na prezidenta Miloše Zemana, který by neměl nic proti tomu, aby Daniel Herman z vlády vypadl.
Jiní ovšem tvrdí, že sociální demokracie přistoupila na koaliční aranžmá, které v podstatě činí z premiéra Sobotky trapnou figurku, či pouhého manažera ministrů vlastní strany. A tak problémy neprivilegovaných vrstev dostávají na zadek a někteří vládní činitelé zapomněli sledovat, čím naši občané skutečně žijí. Nejde jenom o pronárodní akcent, ale také o mzdy, důchody a vymahatelnost práva. A v dnešní České republice je prý možné skoro všechno. Potíž je v tom, že lidé, jako je premiér Sobotka, považují za obecně správné a platné jen to, co si myslí oni a jejich nohsledi.
Jinak řečeno, dosavadní styl Sobotkovy koalice zjevně selhává, a to především proto, že je odtržen od života normálních lidí. Řadoví občané ty nahoře stále více vnímají jako seskupení mocných a bohatých, kteří obsluhují především sami sebe a své zahraniční protektory. Dovolím si také tvrdit, že pro naši republiku je smrtelně nebezpečné, když ve vládě nebo dokonce v jejím čele jsou lidé, kteří zpochybňují základy českého státu. Na rozdíl od postojů premiéra Sobotky vnímám ministra Hermana jako politika ve svých názorech konzistentního a do jisté míry i přímočarého.
Nic na tom nemění skutečnost, že stojím na opačném břehu politické řeky. Ministr Herman se otevřeně vyznává dokonce i z toho, že jeho otec Zdeněk Herman, který úspěšně pracoval jako redaktor Lidové demokracie v Českých Budějovicích, je registrován v seznamech aktivních spolupracovníků Státní bezpečnosti, a to v kategorii tajný spolupracovník, agent i důvěrník, pod krycím jménem Cestovatel, s registračním číslem 02092.
Dámy a pánové, jsem tak trochu hrdý na to, že jsem v roce 2002 byl jedním ze spoluautorů a spolupředkladatelů návrhu usnesení Poslanecké sněmovny ve věci dekretů prezidenta republiky Edvarda Beneše. Od počátku svého působení ve vrcholné české politice jsem totiž podporoval takové kroky vedení státu či různých politických stran, které byly či jsou v souladu s národními zájmy a slouží zájmům míru a bezpečnosti ve státě i rovnoprávné spolupráci mezi národy.
Zmíněné usnesení vzniklo tenkrát jako výsledek konsenzu všech politických stran, zastoupených ve Sněmovně. Vzniklo spontánně mezi námi všemi jako výraz zneklidnění Sněmovny nad pokusy některých kruhů zejména v zahraničí znovu otevírat tragické projevy historie, komplikovat jimi současné mezinárodní vztahy a zneklidňovat naši veřejnost.
Toto usnesení je stručné a má následující podobu: Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, odmítajíc snahy o otevírání otázek souvisejících s koncem a výsledky druhé světové války, vyzdvihujíc pozitivní význam česko-německé deklarace a v ní vyjádřenou vůli nezatěžovat budoucnost politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti, potvrzujíc, že dobré sousedské vztahy a plnoprávné členství České republiky v Evropské unii patří k zahraničněpolitickým prioritám České republiky, vycházejíc z toho, že rozsah a podmínky restitučního zákonodárství jsou zcela a výlučně v pravomoci českých ústavních orgánů, prohlašuje, že
1. československé zákonodárství z let 1940 až 1946 včetně dekretů prezidenta republiky vzniklo podobně jako v jiných evropských zemích v důsledku války a porážky nacismu.
2. Poválečné zákony a dekrety prezidenta republiky se realizovaly, byly konzumovány, v období po svém vydání a dnes již na jejich základě nemohou vznikat žádné nové právní vztahy.
3. Právní a majetkové vztahy, které z nich vyplynuly, jsou nezpochybnitelné, nedotknutelné a neměnné.
Dámy a pánové, z přítomných 169 poslanců 169 hlasovalo pro, včetně Bohuslava Sobotky a Vladimíra Špidly. Nikdo tehdy nebyl proti, nikdo se hlasování nezdržel. Šlo tedy o akceptovatelné a jasné stanovisko, které sdílely všechny významné síly na české politické scéně, a to vůči veřejnosti domácí i zahraniční.
O dva roky později mluvčí Evropské komise potvrdil, že pro Evropskou unii je otázka Benešových dekretů vyřešena a uzavřena. Evropská komise se pak odmítla vyjadřovat k trapným výrokům předsedy bavorské vlády Edmunda Stoibera.
Dámy a pánové, možná, že si opět nyní někdo z vás povzdechne, ach, ta minulost už zase nám dýchá na paty. Ano, dýchá. Mám na mysli nejen opakované pokusy některých politických kruhů z Německa, Rakouska a Maďarska na mezinárodní úrovni přehodnotit události spojené s koncem druhé světové války, ale i některé české politiky, kteří jim v tom pomáhají. Kdybychom žili v normální době, museli bychom je už na základě pouhého empirického posouzení jejich prý bohulibých aktivit hledat v ústavech pro duševně zemdlelé.
Ne, nechci mistrovat historii, chci jen připomenout tezi, že první povinností každého ústavního či státního činitele je hájit na mezinárodním poli zájmy lidu, země, jejímž je představitelem, a také usilovat o to, aby v Evropě panoval klid a rodily se nové hodnoty života v humanismu, bez poručníkování bavorského ministerského předsedy a jeho sudetoněmeckých krajanů.
Ne, rozhodnutí vítězných mocností o odsunu provinivších se Němců nepadlo na základě akademických debat, ale nad hroby miliónů lidských obětí. A válku nerozpoutal nikdo jiný než nacistické Německo.
Je i nezvratným faktem, že naprostá většina sudetských Němců zůstala věrna Hitlerovi až do konce války. Ne, nemohu považovat odsud sudetských Němců za kolektivní trest. Nebyl namířen proti německým antifašistům a v Československu zůstala i po válce početná německá menšina. Ne, nepatřím mezi ty, kteří zlehčují průvodní jevy takzvaného divokého odsunu. Je mně ovšem jasné, že kdyby nepadlo to, co padlo v Mnichově, nebo kdyby nedošlo k Mnichovu, na kterém sudetoněmecké obyvatelstvo a jeho naprosto většinový prohitlerovský postoj měl lví podíl, nebyl by žádný odsun, ani řízený, ani divoký.
Za zmínku stojí i to, že spojenci souhlasili s odsunem německých menšin z Polska, Maďarska a Československa především proto, aby zabránili recidivě možnosti Německa někdy v budoucnosti zneužít svých menšin v pohraničí k rozpoutání dalších krizí, podobných té československé z roku 1938. Právě toto byl hlavní motiv, nikoliv nějaká česká pomstychtivost.
Dne 24. února 2004 byla ve Sněmovně schválena tato věta: Edvard Beneš se zasloužil o stát. Tento zákon, pro který spolu s poslanci sociální demokracie a KSČM hlasovalo i 19 občanských demokratů, byl předmětem ostrých útoků především ze strany lidovců.
Sociální demokrat Zdeněk Jičínský je pak upozornil na to, že schválení zákona bude mít své vyznění směrem k hlasům ze sousedství, které Edvarda Beneše prohlašují za válečného zločince.
A dnešní ministr za sociální demokracii Jan Mládek k tomu dodal, že přijetí zákona výrazným způsobem sníží nebezpečí průlomu restituční hranice.
Dámy a pánové, pamětníků čistek v českém a moravském pohraničí po roce 1938 i po roce 1945 rapidně ubývá. Většina jejich potomků už při ohlížení se zpátky zohledňuje nejen éru evropské integrace, ale i obsah česko-německé smlouvy z roku 1992 a česko-německé deklarace z roku 1997. Oceňují i to, že Česká republika se zajímá především o budoucnost Evropy a tváří v tvář vážným rizikům dnešní doby hledá to, co nás v Evropě spojuje.
Jenže bývalí českoslovenští Němci se nikdy neomluvili těm tisícům občanů Československa, které vyhnali z našeho pohraničí. A neomluvili se ani za výrazný podíl na henleinovském rozbití naší republiky. Nutno ovšem dodat, že to různí Havlové, Vlkové, Nečasové, Graubnerové, Hermanové, Sobotkové a další čeští usmiřovatelé nikdy nepožadovali. Prý jde především o hospodářské zájmy, a také o atraktivní spojence proti kancléřce Merkelové. A tak bavorský premiér Horst Seehofer a předseda Sudetoněmeckého krajanského sdružení Bernd Posselt opět triumfují. Doba je prý složitá a není prý čas na romantiku. Ani na seriózní ochranu našich národních zájmů.
Nechť i tuto problematiku posoudí v příštích volbách naši spoluobčané? Nechť voliči posoudí i podpis premiéra Sobotky pod skandálním prodejem podniku Ostravsko-karvinských dolů a bytů, nechť posoudí také divadlo, které Bohuslav Sobotka a jeho věrní hráli pro voliče kolem takzvaných církevních restitucí, aby je pak hanebně podvedli. A nechť posoudí i Sobotkovo nadbíhání sudetoněmeckému landsmanšaftu. Občané se mohou právem ptát, co lze ještě očekávat od člověka, který dává tak skandálně přednost udržení své osobní mocenské pozice před zájmy České republiky a jejích občanů.
To vše považuji za pádné důvody, proč nenavrhuji nyní žádné usnesení. Mně totiž stačí stanovisko Evropské unie, pro kterou je tato otázka uzavřená. Dámy a pánové, děkuji za pozornost.
