Dnes mi to došlo po jedné pracovní poradě. Ve chvíli, kdy na základní, střední i vysoké škole většina lidí poslouchá jednoho učitele a jde většinou o jednosměrný proud informací v systému podporujícím poslušnost a soutěživost mezi sebou namísto kreativity a spolupráce, tak pak je často velmi těžké zavádět to v pracovním prostředí.

Co říká většina škol dětem? Poslouchej, pamatuj si a snaž se sám nebo tvoř, přemýšlej a spolupracuj? Není to náhodou systém založený primárně na strachu z neúspěchu, ze špatné známky, ze špatné odpovědi? Není to vzorec, který většinu z nás provází pak celý život?

Neumíme to, tápeme, nemáme dobré vzorce, bereme si věci osobně a hlavně spoustu času stejně jako ve škole strávíme neproduktivními činnostmi, kdy je potenciál žáků, studentů nebo i zaměstnanců využit jen z malé části, ale všichni jsou zároveň unavení a zpruzení nebo se stáhnou do sebe a snaží se nějak proplout (čest výjimkám).

Některé věci bereme jako samozřejmé, ale jen proto, protože jsme od mala vychováváni v systému, který je možná dobrý pro fungování armády, ale těžko už může najít uplatnění v současné postmoderní a pomalu se objevující postmateriální společnosti, kdy už nejde o to, jak vyrobit dost jídla, oblečení nebo bydlení, ale o to, jak být člověkem, který má dobrý pocit z vlastní seberealizace a spolupráce s dalšími lidmi na společném díle.

Psáno pro blog.idnes.cz