Macron ve svých projevech hovořil o potřebě mít pro členské státy eurozóny, tedy státy EU platící eurem, společného ministra financí, společný rozpočet a také provádění společné, odvážné investiční politiky. Vítězství jasně proevropského kandidáta bude vzpruhou pro proevropské politiky v celé EU, především však v Německu.
Německo je v posledních měsících stále více vystaveno zkoušce jakési izolovanosti ve svém výlučném postavení v rámci EU. Slabý francouzský prezident Hollande nebyl německé kancléřce Merkelové dostatečným partnerem, který by ji stimuloval k odvážným činům v rámci EU…
Po brexitu, tedy referendu, v němž Britové těsnou většinou rozhodli o odchodu své země z EU, je toto důležitý pozitivní signál pro Evropu. Samozřejmě, že ultraeuroskeptici budou o rozpadu EU hovořit dále, stejně jako o konci eura a o rozpadu evropských institucí.
Zvýšení vlivu Národní fronty nelze nevidět
Zdá se, že Macron je odhodlán pustit se do reformy EU, takže Německo a další proevropské síly v něm mají silného a akčního partnera. Macron je nejmladším zvoleným francouzským prezidentem v dějinách a ve svých 39 letech, dokonce mladším, než byl v roce 1848 Napoleon Ludvík Bonaparte, pozdější císař Napoleon III.
Na francouzských prezidentských volbách však nelze nevidět zvýšení vlivu Národní fronty, tedy strany M. Le Penové. Před patnácti lety byl její otec ve druhém kole prezidentské volby poražen J. Chiracem, který se shodou okolností stal kandidátem všech demokratů proti fašizující Národní frontě, zdrcujícím způsobem. Le Penová nyní jen prohrála a stala se, včetně její strany, součástí politické krajiny Francie.
Již postup do II. kola pro ni byl velkým politickým úspěchem. Její plán je dlouhodobý a jeho součástí, pokud se někdy chce dobrat k významnějšímu politickému úspěchu, a ten nespočívá ve sběratelství druhých míst v pořadí, musí být revize programu Národní fronty. A to zásadní revize. V těchto volbách ji o větší část voličů připravily například útoky na společnou evropskou měnu. Většina Francouzů totiž euro chce, nechtějí zpět k franku, který byl více nebo méně nestabilní měnou.
Je však třeba vidět 11 milionů voličů Le Penové z 2. kola prezidentské volby a také 25% neúčast ve 2. kole. Ve Francii je tedy slušný lidský potenciál těch, kteří jsou nespokojeni se společenskými, tedy ekonomickými a politickými, poměry v zemi anebo jsou k nim lhostejní.
Myšlenka evropské integrace slavila veliké vítězství
Macrona čeká složitá politická cesta. V krátké době musí na své volební kandidátky pro červnové volby do NS připravit 579 kandidátů. Chce, aby na kandidátce byl zastoupen poloviční počet žen. To je jistě chvályhodné. Chce, aby v jeho vládě byli lidé přicházející na ministerské pozice z občanské společnosti – tedy lidé vesměs bez politických zkušeností. Je otázka, jak může a bude tento experiment fungovat.
V zemi jako je Francie, která je alespoň v evropských a středomořských podmínkách regionální velmocí, to může jít ztuha. Osobně s podobnými experimenty, tedy jakousi „nepolitickou politikou“, nemám dobré zkušenosti.
Politické strany sice nejsou dokonalé, ale bez nich demokracie prostě nefunguje. Na tom nic nemění ani krize Socialistické strany, která je po 5letém funkčním období málo výrazného a ne moc dobře komunikujícího Hollanda pochopitelná. Macronovo účelově pojaté hnutí En Marche! se Macronovi nemůže podařit přetavit během několika desítek dní v politické hnutí, které by mohlo být vítěznou politickou silou v parlamentních volbách, ale nechme se překvapit.
Myslím si, že Macrona může a bude v příštím Národním shromáždění Francie podporovat široká koalice, přes zelené, socialisty, centristy, až po poslance jeho hnutí En Marche!. A může to být pozoruhodná a perspektivní spolupráce do budoucna. Může a nemusí. Také to může být pytel rozhádaných blech. V každém případě myšlenka evropské integrace ve francouzských volbách slavila po delší době své veliké vítězství.
