Děkuji. Já bych chtěl stručně reagovat na tři poznámky nebo témata mého ctěného kolegy. Musím říct, že oceňuji, že tady dnes vedeme pro jednou skutečnou debatu o obsahu toho návrhu. To mám rád.
První z nich se týká té celkové hranice tisícinásobku životního minima jako maximální výše dluhů, se kterou lze do toho procesu vstoupit. Upřímně řečeno, kdyby bylo úplně po mém, tak by (Několik poslanců se nahlas baví.) - teď mě tady ruší, pana poslance Bendu - kdyby bylo úplně po mém, tak by tam nebyla ani tahle hranice. Ono totiž jde o to, a to je hrozně důležité, neznám dlužníka, který by dlužil tolik, kolik si půjčil. Čili to není hranice, jak pan poslanec říkal, že jsem si půjčil dva milióny a teď je nebudu muset splatit. Kdepak! Ono po pravdě panu poslanci určitě ano, aspoň na začátku volebního období, ke konci nevím, ale téměř nikomu z těch lidí, kteří jsou v té situaci, tak by nikdo dva milióny nepůjčil. To musíte mít nějaké věřitele, kteří jsou ochotni vám půjčit dva milióny nejdřív a to už si každý rozmyslí. Takže to, co my vidíme - a v tomto nám věřte, my se s těmi případy skutečně setkáváme v naší běžné činnosti - to jsou lidé, kteří si půjčili na začátku to, co vy říkáte. Oni si půjčili na tu obytnou stěnu nebo jak se to jmenuje, co si lidi dávají do obýváku, někteří ještě pořád, sto tisíc, nebo na kuchyň sto padesát tisíc třeba anebo na nějakou blbost. Jsou i lidi, kteří byli nerozvážní, ale prostě ty celkové dluhy ve smyslu toho, kolik opravdu oni někomu odčerpali peněz, to bývá sto až dvě stě tisíc, padesát až dvě stě tisíc. Všechno ostatní jsou úroky, úroky z úroků, poplatky, náklady, pokuty za včasné nesplácení atd. To znamená tam jde prostě o to, že když se to někomu vymkne z rukou a přestane včas splácet, tak najednou to všechno začne růst jaksi exponenciálně, raketově to vystřelí vzhůru. A všechny hranice, které si můžeme nastavit - a to je ten důvod, proč je tam nechci - všechny hranice, které si můžeme nastavit, to proletí tak, jako že... A dneska to přesáhne 50 % mých schopností splácet a zítra už 30 a za další měsíc 10, jak už u exponenciální křivky bývá. To je jako když se vám množí králíci.
Samozřejmě dá se na to snadno namítnout - no tak proč si nevezmeme výši té jistiny, tedy toho, co si ten člověk skutečně půjčil, a nevezmeme nějaké procento z toho nebo nějaký strop v tomto. No kdyby to šlo zjistit bezpečně zpětně, tak ano, jenže my zase vidíme na kazuistikách těch lidí, těch pádů do dluhové pasti, že tam nejméně jednou a většinou několikrát dojde k tzv. přeúvěrování, kdy se ti lidé postupně dostávají od těch nejserióznějších půjčovatelů nebo věřitelů k těm nejméně seriózním a v každém tomhle stupni dochází k tomu, že to, co dříve byl úrok na příslušenství, tak se stává jistinou, protože ta smlouva už je formulována tak, že mu teda půjčuje nějakou částku, ale tu mu nepůjčuje, že by mu ji opravdu půjčil a on si za ni mohl něco koupit, ale půjčuje mu to v tom smyslu, že se tím poplatí pohledávky těch předchozích věřitelů, té předchozí vlny věřitelů a obyčejně ještě pak v těch nižších patrech s tím, že dokonce se tam už rovnou píše větší částka, výrazně větší částka, než kolik fakticky ten nový věřitel vydá, že už tedy první velký úrok, často stoprocentní, je skryt v té tzv. jistině.
Napíše se: půjčil jsem dneska milion, a on ve skutečnosti zaplatil věřitelům, často ještě propojeným s tím samotným novým věřitelem, třeba půl milionu na dluh, který na začátku byl sto tisíc. Takže takhle funguje ten reálný svět, a proto mi nemůžeme udělat to, co by jinak znělo logicky. A proto je tam ten strop. Jak říkám, nejradši bych ho tam vůbec neměl, ale je tam tak vysoko, protože to není strop peněz, které si někdo půjčil. To je strop toho, kam narostly ty dluhy už v rámci čistě matematických a účetních cvičení.
S tím souvisí i ta druhá věc, a to je, proč se radši nebavíme o snížení z třiceti na třeba deset procent, jako mají dneska v Rakousku. Skutečně to je poslední země nebo jediná země kromě České republiky v celé Evropě, která má nějakou procentní hranici. Protože ty procentní hranice z tohoto důvodu jsou vždycky nespravedlivé, to znamená, z toho důvodu, že to, z čeho se to procento vypočítává, není to, co si ten člověk kdy půjčil. To je jedna věc. A druhá, velice důležitá věc, ta procentní hranice, a to je ta česká zkušenost, a to je ta rakouská zkušenost, má perverzní efekt. To oddlužení už dneska není stavěno na tom, že vy musíte zaplatit třicet procent a zbytek vám odmažeme. Ono už dneska je stavěno na tom, že máte zaplatit, kolik můžete. A když to bude aspoň třicet procent, tak vám zbytek odmažeme. Jenže jakmile tam nastavíte takovouhle hranici, tak ona nevyhnutelně v té praxi se stane hranicí ne minimální, ale pevnou. To znamená, těžce budete hledat člověka, který zaplatí třicet dva procent. Všichni shodou okolností vydělají zrovna třicet. A všichni jsou s tím spokojeni. To tak pěkně přiznával Nejvyšší soud v těch připomínkách. Říkal: ono když zrušíte tu hranici, tak ono to nakonec povede k tomu, že to opravdu ty soudy začnou přezkoumávat, jestli to je poctivé, a ty věřitele. Ano, to je ten cíl. My skutečně chceme, aby se to přezkoumávalo, jestli to je poctivé, protože dnes se to nepřezkoumává. Dneska skutečně se všichni spokojují včetně těch insolvenčních správců s tím, že se zaplatí třicet procent. Hotovo. Použije se na to ještě ta smlouva o důchodu, která se dovolila. To znamená, že ve skutečnosti ten člověk vydělává v šedé ekonomice, ty peníze se posílají strejdovi, ten strejda z nich posílá přesně tolik, aby to vyšlo na těch třicet procent. A všichni jsou spokojeni. A tohle podle mě není správný systém. Tohle je morální hazard. Čili žádná hranice neznamená nulová hranice. Žádná hranice znamená rehabilitaci té druhé podmínky, a to je: zaplatí všechno, co může. A pokud bude nějaký soudce seriózně přezkoumávat poctivost záměru, tak jednak nemůže shledat poctivý záměr, když tam budou nově napůjčované dluhy těsně předtím, to je úplně jasné, jednak měl by mít velkou pochybnost ve chvíli, kdy to bude zrovna vycházet na odměnu insolvenčního správce a ani korunu navíc. Protože to je mimořádně divné, že člověk vydělává tolik, že se akorát trefí na životní minimum plus odměnu insolvenčního správce.
Tím se dostávám k té poslední otázce. Musím říct, že mně samotnému by tedy na um nepřišlo, že budu někdy označen za vektor lobbismu insolvenčních správců (ministr se pousmál), protože to nepatří zrovna mezi skupiny obyvatel, kteří by mě oblibovali, zejména od té doby, co jsem rozbil to kolečko zase díky vám, které vedlo k tomu, že se ti někteří velcí insolvenční správci tedy velmi obohacovali a kdy jaksi dalšími kroky, které souvisí s tím, co teď chystáme, tak se snažíme, aby ti insolvenční správci za ty peníze také něco dělali. To znamená, právě chceme, aby to nebylo tak, že jenom mechanicky kontrolují od stolu, jestli se zaplatí těch třicet procent, ale chceme, aby s tím dlužníkem pracovali a nástroji, které k tomu máme k dispozici, to znamená, našimi jaksi vyhláškami, kterými můžeme regulovat obsah činnosti toho insolvenčního správce, tak je k tomu vedeme. A můžu vás ujistit, že mě nemají rádi. Zase jediný důvod, proč tam je to pravidlo, že se musí zaplatit aspoň náklady insolvenčního správce, je tedy v tom, že jsem nebyl tak odvážný, abych tam ani tyhle náklady nedal jako povinné, protože v Německu dokonce dnes udělali přednedávnem i tenhle krok poslední a dnes už se tam tedy dá projít oddlužením dokonce i bez toho, abyste zaplatil ty náklady insolvenčního správce. Já jsem prostě nebyl takhle odvážný, připadalo mi to jako příliš radikální, takže jsem tam tuhle podmínku zatím jako jedinou nechal. Nehledejte v tom prosím snahu obohatit insolvenční správce.
Děkuji.
