Napadlo mě po přečtení Mýdlo na Hradě - co a proč dělám (zdroj: http://blog.aktualne.cz/blogy/petr-horky.php?itemid=29524#utm_source=Aktu%C3%A1ln%C4%9B.cz&utm_campaign=07f3c49a85-EMAIL_CAMPAIGN_2017_07_06&utm_medium=email&utm_term=0_c33596a86b-07f3c49a85-235105869 ). Svým způsobem má autor textu a iniciativy moje sympatie. Je to svého druhu pokus o jakousi „očistnou katarzi“ toho, co se v řadě případů a jejich souvislostí děje na Hradě. Nemusíte patřit k „Pražské kavárně“, a stejně tam nakonec patřit budete, protože vás třeba odpuzují hradní eskapády např. prezidentova okolí. A konec konců každý někam patří.
Na hradech se slavilo skoro vždy. Snad s výjimkou období, kdy byly dobývány. A i tyhle vynucené přestávky byly posléze vystřídány bujarým veselím z vítězství.
Když se blíže zamyslím nad „Mýdlem na Hradě“, připomeneme mi v jistém smyslu gándhíovské snažení o „odporu nikoliv násilím“. Ukazuje se totiž, že „třídní boj“ má v 21. století opravdu různé podoby. Kromě objektivních kritérií ve vývoji každé společnosti a svárů v nich, které mají ekonomicko-sociální kontext a ústí např. v politickou podobu odporu různého charakteru s výsledkem revolučních změn či naopak upevnění stávajících režimů, jsou ve hře politických aktérů na různých úrovních moci i kritéria subjektivní. Mám na mysli prezidenta Zemana a jeho nejbližší okolí. Ne že by souzněl s nějakou „revoluční změnou“, o nichž se může komukoli zleva doprav (a naopak) zdát nebo se domnívat, spíš se více a více projasňuje, co se týká mocenských pozic a vlivu oligarchů nejrůznějšího typu, jejich poskoků a těch, co se přiživí za každého režimu. Určitou zástěrkou tu slouží tolik zprofanovaná přímá volba, z níž v r. 2013 vzešel M. Zeman. Nemyslím si ale, že na vině je přímá volba, která by měla být něčím nehodným demokratického politického systému. Jenže tahle naše přímá volba jakoby předvedla ve vší nahotě, že jsme nezvolili „prezidentem zemana“, ale dali spíše zelenou všem těm neřešeným a dlouhodobě zadržovaným neurózám z let devadesátých, do nichž tak hbitě vklouzly tzv. předlistopadové kádry, zejména ke konci 80. let 20. stol., čekajících na svůj čas, a těm, kteří jim budou věrně sloužit, protože dokáží přežít jen v jejich stínu, pravda, za nemalý obolus. Exekutor, kancléř, či tiskový mluvčí… A tak se např. ozývají od některých poslaneckých kandidátů stále zřetelněji, že „lepší, než Zeman prostě není“ či „KSČM by měla podpořit kandidaturu Zemana“. Takto mladický hlas ze západních Čech je jistě slovem do pranice! Přeci jen z tandemu Zeman – Klaus je prvně jmenovaný skoro levicový, což v případě Klause mohlo být snad v utajení nebo na balkónu s p. Grebeníčkem.
A snad ještě jeden aspekt naší přímé volby v kontextu třídního boje. Kromě jakéhosi „omývání nohou“ různých kádrů, dnes pravda již poněkud věkem sešlých, se tu do hry na moc příští dostávají někteří, co se – podobně, jak se to tradovalo v případě H. Kohla – léty sezení v buržoazně „zahnívající“ parlamentní demokracii pasovali do role jakéhosi svědomí národa, které se tak nějak lehce přehouplo přes minulost v. r. páchanou, a myslí už jen na současnost a na budoucnost. To vše obohaceno A. Babišem, který kromě Čapího hnízda a EET nabízí národu „neotřelý pohled“ pohled na polistopadový vývoj agenturou „alá Špígl“, což byl deník, který nás sytil v letech devadesátých jakýmsi rádoby pravdivým obrazem o listopadu 89.
Ale dobře. Až se příp. odehraje to „Mýdlo na Hradě“ stálo by za to uvažovat o možnostech „s mýdlem na Hrad“.
