Jako žák kdysi základní školou povinný, tedy v době, kterou jeden z mých rodičů charakterizoval rčením, jako „dobou hlubokého míru“ si na předmět branná výchova dobře pamatuji. Co si z tohoto předmětu pamatuji? Nemyslím si, že jsme v ní dostávali nějak výjimečné dávky o vlastenectví, neučili se o revolučních včerejšcích, a už vůbec ne o zítřcích. Spíš to byla hodina, kterou jsme mívali vždy v úterý jako odpolední vyučování a po ní následovala tělesná výchova. Branná výchova probíhala za mého mládí jako přečtení (u těch protřelejších z nás převyprávění) tzv. aktuality (nejlépe z Rudého práva, deníku Rovnost, občas se objevilo Svobodné slovo či Lidová demokracie, také Zemědělské noviny) o dění domácím, zahraničním z předešlého dne (není nad aktuálnost včerejšího tisku, řeklo by se dnes, ale my jsme v té době, pravda, nebrouzdali internetem. To jen pro doplnění.). Šlo přitom o to, příslušnou zprávu z novin vystřihnout a nalepit do sešitu. Ti, zdatnější, jsme stíhali zprávu skutečně nalepit v den branné výchovy, a to navzdory jiným snaživým, kteří zase poukazovali na to, že děláme domácí úkol ve škole, a to by se nemělo. Paní učitelka nejdříve „protestovala“, poté mlčky ignorovala a nakonec se řeklo – prostě udělejte úkol. Hodiny byly jedna jako druhá. Nepanovalo žádné nadšení, ale vysvědčení mohla zhoršit i horší známka právě z branné výchovy. Proto se většina z nás učila o bojových látkách, jejich použití v té které válce, o zemích socialismu, které byly pořád v právu a těch západních, co zase v právu nebyly nikdy. Přesto jsme si mohli někteří zapamatovat, a myslím, že i tzv. pasivní příjem dění sehrál i pro ty nejvíce znuděné pozitivní roli, něco o tom, co je zlomenina, naraženina, bodnutí hmyzem a jak je při prvním kontaktu ošetřit, si přeci jen do dalších let určité poznání odnesli. Proč nepodávat tekutiny při podezření na vnitřní zranění, i když o ně postižený žádá atd. Stejně jako, že lhostejnost nás odpovědnosti nezbavuje a pomoc druhým není ztrátou času, ani projevem slabosti, ale projevem vztahu a účasti k jinému člověku, protože nikdy nevíte, kdy se sami v podobné situaci ocitneme, a pomoc budete potřebovat.
S odstupem času, přes veškerou ironii a možná i smích, budu zřejmě patřit k těm, kteří si myslí a budou myslet i dál, že předmět, jehož obsahem by bylo učení se základům zdravotní techniky a některým poznatkům o úrazech a jejich ošetření, což nás může potkat třeba právě o prázdninových pobytech a cestách na dovolenou, není vůbec od věci. Jak pomoc zavolat a umět vysvětlit charakter situace. Vzhledem k bezpečnostním rizikům, včetně teroristických je zcela určitě na místě poučení o tom, že ne každý muslim je terorista, stejně jako že ne každý terorista je muslim. Určitě to vědí i na Hradě… A že znalost rizik, stejně jako pomoc lidem v nouzi je na místě bez ohledu na jazyk a náboženství.
S ohledem také na zahraniční zkušenosti, např. z Japonska a Izraele, si dovolím tvrdit, že školy samy by měly těmto aktivitám věnovat pozornost a vybízet k organizované účasti v projektech, ale i např. vyučovacím hodinám v určitém počtu a charakteru, které by nejen žáky a studenty, ale i jejich učitele školily pro situace, kdy a jak je třeba se umět rozhodnout a to tak, aby oběť měla větší šanci než násilník, rizika se zmenšila nebo aspoň vyrovnala a panika nepřevážila, i když je tím nejelementárnějším projevem v emočně vypjatých situacích.
Přesto se přimlouvám, že slušet takto koncipovanému předmětu jistě bude lépe více než výchova k vlastenectví, např. kvalitativní hledisko o tom, jak zachránit lidský život, včetně toho svého, jak pomoci někomu, koho sice už v životě nepotkáte, ale má stejně jako vy, právo na život, komu sice třeba (zatím) nerozumíte, protože mluví jinou řečí, ale bolest vnímá podobně jako vy apod.
A snad jen poznámku, možná bychom se divili, jak by šlo na některých školách tímto přístupem vylepšit celkové klima - morální i vztahové, i když – kromě výše platů - by to zase bylo o práci.
Jenže zkuste realizovat hru, aniž byste museli pracovat (duševně či fyzicky) anebo zkuste si hrát, abyste nemuseli hnout ani pověstným prstem! A možná by se nám tak nějak zase o něco lehčeji dařilo odvolávat se třeba na Komenského „školu hrou“.
