Já nebudu, tak jak správně řekl pan ministr, se na tento zákon dívat z hlediska nějakého politického, lobbistického, nebudu zde ani obhajovat svých 18 pozměňovacích návrhů, které jsem zpracovával možná - jak je tvrzeno - s menšinou (?) částí těch námitek, které vůči tomu zákonu jsou, nebudu zde vypočítávat, kdo to všechno podporuje a nepodporuje. Pouze vám přečtu - dovolím si přečíst stanovisko jedné, mám jich víc, ale jenom jedné, nechci dlouze zdržovat, advokátní kanceláře, kterou jistě nemůžeme podezřívat z jakýchkoliv lobbistických a... (Smích.) Pan ministr se směje, to je v pořádku. Já jsem se také smál na vaší včerejší tiskovce. Nicméně dovolte mi, abych tedy jenom část tohoto stanoviska přečetl.

Památkový zákon má v případě jeho schválení, přijetí nahradit v současné době platný a účinný zákon 20/1987 Sb., o státní památkové péči, dále jen zákon o památkové péči, a související prováděcí předpisy. Dle důvodové zprávy k památkovému zákonu je hlavním důvodem pro přijetí nového zákona upravujícího problematiku ochrany památkového fondu ta skutečnost, že zákon o památkové péči vešel v účinnost dne 1. 1. 1988, tedy v době, kdy se nepočítalo s poměry, které nastanou již dva roky poté v souvislosti s obdobím přechodu k tržní ekonomice a s faktickým znovuzavedením institutu soukromého vlastnictví. Jedná se tedy údajně o právní předpis i přes četné novely v mnohém překonaný. Památkový zákon obsahuje 152 paragrafů, což je poměrně významný nárůst proti současným 47 paragrafům zákona o památkové péči. Dalo by se tudíž předpokládat, že památkovým zákonem dochází k významným koncepčním změnám v této oblasti právní úpravy, které zásadním způsobem napravují údajně zastaralý a překonaný zákon o památkové péči.

Opak je však pravdou.

Obecně. Kritika návrhu památkového zákona se již od samého počátku jeho předložení v Poslanecké sněmovně objevuje z celé řady míst, a to zejména z odborných kruhů, které s danou problematikou přicházejí do styku dnes a denně. Jedním příkladem za všechny může být kritika České komory architektů uvedená v jejich vyjádření uvedeném na internetových stránkách komory. Kritika České komory architektů, se kterou se já osobně zcela ztotožňuji, poukazuje zejména na to, že návrh památkového zákona je značně obsáhlou a nepřehlednou normou soustřeďující se na detailní popis dílčích činností a obsáhlou regulaci některých profesí namísto definování hodnot a racionálního a efektivního způsobu jejich ochrany. Navzdory proklamacím o nutnosti přijetí zákona z důvodu zastaralosti, zákona o památkové péči, návrh památkového zákona řeší pouze problematiku údržby a konzervace památkově chráněných objektů a zcela opomíjí, že ve 21. století musí být kladen důraz rovněž na faktické reálné užívání staveb a jejich funkčnost. Ze strany České komory architektů je rovněž zmiňován nedostatek koordinace a provázání památkového zákona s jinými zákony.

Další kritika, která se ozývá z nejrůznějších odborných míst a se kterou se dá jednoznačně souhlasit, v podstatě navazuje na výše uvedené. Ačkoliv se předkladatelé návrhu památkového zákona "dušují" o nezbytné potřebě zrušení komunistického zákona o památkové péči, návrh památkového zákona v podstatě nepřináší žádné systémové změny. Nárůst počtu více než sta paragrafů je zapříčiněn jednak velkým množstvím kosmetických změn a jednak nadbytečně obsáhlou regulací profesí restaurátoři, zpracovatelé průzkumu, archeologové, avšak při současném zachování původní koncepce zákona. Ze strany odborné veřejnosti je dále namítán zejména nárůst byrokracie, obtížná proveditelnost a vymahatelnost památkového zákona v praxi a vágnost některých formulací vedoucích k nejednoznačnosti právní úpravy a účelovosti jeho výkladu.

Jedna konkrétní věc. Jednou z nejvíce kritizovaných oblastí současného zákona o památkové péči je tzv. dvojkolejnost památkové péče. Bohužel namísto, aby tento nežádoucí stav památkový zákon odstranil a řešil, nejen, že ponechává shodnou koncepci, ale situaci do jisté míry svými zásahy ještě zhoršuje. Za dvojkolejnost státní památkové péče je považováno rozdělení kompetencí mezi orgán památkové péče a Národní památkový ústav. Tedy stav, kdy o schvalování staveb např. prací na stavbách v památkovém území, rozhoduje orgán památkové péče, úředníci obecních popř. krajských úřadů, přičemž odborní pracovníci Národního památkového ústavu zajišťují pouze odborné vyjádření, které však není pro orgán památkové péče jakkoli závazné. Ze strany úředníků tak vyjádření odborné organizace nemusí být vůbec respektováno. Přičemž možnost obrany Národního památkového ústavu zde v podstatě neexistuje. Tato dvojkolejnost je dlouhodobě považována za zcela nadbytečnou, pro veřejnost nepřehlednou a neúměrně zatěžující daňové poplatníky. Nejen, že památkový zákon tuto koncepci zcela zachovává, ale navrhovanou právní úpravou ještě oslabuje pozici Národního památkového ústavu. Odborné písemné vyjádření Národního památkového ústavu již nebude povinně předcházet veškerým posouzením ze strany orgánů památkové péče, ale pouze těm zákonem vyjmenovaným. K ostatním bude mít Národní památkový ústav právo se vyjádřit dle svého uvážení.

Památkový zákon tak v ještě větší míře upřednostňuje roli úředníků orgánů památkové péče, na které však neklade jakékoliv požadavky z hlediska odborné kvalifikace, praxe v oboru či vzdělání, a to ani pokud jde o odbornost týkající se historií staveb a jejich významu a role v rámci kulturního dědictví České republiky. Jakož ani z hlediska vzdělání v oblasti stavebně technických možností údržby a renovace historických staveb a budov. Lze předpokládat, že tento postup může vést i k určité nahodilosti a nepředvídatelnosti v rámci procesu ochrany památkového fondu. V tomto směru tedy památkový zákon selhává, neboť tuto velmi kritizovanou oblast žádným způsobem neřeší, ba naopak.

Dovolte mi závěrečné shrnutí: Lze konstatovat, že návrh památkového zákona je obsáhlý právní předpis, který však žádným výrazným způsobem nemění stávající koncepci právní úpravy v oblasti ochrany památkového fondu. Přes proklamace předkladatelů návrhu nedochází k žádné nápravě údajně zastaralého a nefunkčního zákona o památkové péči. Navrhovaný předpis nijak nezlepšuje úpravu památkové péče ani neposiluje či nezlepšuje ochranu kulturního dědictví, neposiluje ani odbornou úlohu památkových orgánů. Naopak, zavádí nepřehledné nástroje ochrany, umožňuje prodlužování příslušných řízení, které k ochraně památek a historických budov nijak nepřispívá. A rozšiřuje roztříštěnost kompetencí v oblasti ochrany kulturního a historického dědictví.

O nedokonalosti a nefunkčnosti, říkají právníci, památkového zákona svědčí i velká vlna kritiky objevující se již od jeho předložení a rovněž poměrně značné množství předložených návrhů atd., atd. Nechci a nebudu, velmi krátce jsem se zmiňoval o stanovisku České komory architektů. Nebudu vám ho zde předčítat. Je možné si ho najít na jejich internetových stránkách. Nicméně mi dovolte závěrem jeden krátký exkurz do stávajícího zákona, a to je otázka změny paragrafu týkajícího se vyvlastnění.

Dovolím si přečíst, ano, absurdní, možná absurdní příklad, který se může stát na základě toho, že v původním zákoně se mluvilo o vyvlastnění jako o zcela výjimečném a dneska se o něm v navrhované novele jako o zcela výjimečném nemluví. Dovolte mi, abych vás seznámil s tím konkrétním příkladem. Možná jste o něm mnozí už slyšeli.

Zákon navržený tiskem 666 umožňuje např. to, že město rozprodá nebo již rozprodalo byty v panelových domech většinou za relativně nízké peníze vzhledem k tomu, že se do nich prakticky neinvestovalo. A 60metrový byt, to je příklad, v paneláku si pořídí občan zhruba, možná, řekněme, snad za 500 tisíc. Následně občan investuje se Zelenou úsporám do zateplení. SVJ dům zateplí. Řekněme, že celkově ty investice, občan si vymění pochopitelně umakartové bytové jádro, vyzdí si to tak, jak se to dělá. A řekněme, že ta investice je někde mezi 600 tis. až milionem. Může se stát a dneska se diskuse na to téma vedou na odborných konferencích, že památkáři vyhlásí tento dům nebo to sídliště, tyto paneláky za kulturní památku. Nedej bože za kulturní památku UNESCO. A oznámí občanovi, že je povinen v nějaké lhůtě všechna vylepšení odstranit, takže sloupnout zateplení, odbarvit fasády, vyměnit keramiku za umakart. Stát není povinen tyto úkony finančně sanovat, ale pokud to občan nesplní, může dostat pokutu. Pokud občan nesplní, protože např. nesežene umakartové jádro a zateplení nemůže sloupnout kvůli dotacím, tak občanovi stát byt vyvlastní. Domnívám se, že dosoudit se náhrady škody nebude možné, protože jednání občana bylo nezákonné, zatímco jednání památkářů a státu je nejen zákonné, ale chrání kulturní památku.

Já zdůrazňuji, že je to absurdní, zřejmě. Ale budou o tom rozhodovat lidé a já jsem se za své praxe už s mnoha absurdními rozhodnutími nejenom památkářů třeba v Praze v minulosti setkal. A dovolte mi poslední větu závěrem. Hodně se hovoří o tom, že všechny připomínky odborných svazů a jiných pracovníků v oblasti kultury byly vypořádány. Já co jsem mluvil s některými lidmi, kteří se těchto debat zúčastnili v minulosti, tak to vypořádání probíhalo tak, že tito lidé své námitky řekli a ministerstvo mělo jiný názor a rozhodlo se tak, jak se rozhodlo.

Proto možná je takový tlak a taková nejednotnost. Já netvrdím, že všichni jsou proti, pochopitelně, to ani není možné. Nicméně, když, jak už jsem zde hovořil, Česká komora architektů a např. Hospodářská komora, kterou taky jistě nebudeme podezírat z nějakého lobbismu, tak prostě... Ten dopis jste předpokládám všichni dostali. Myslím si, že jít a schvalovat normu, o které vím - a já jsem o tom přesvědčen - že není dobrá a že bude potřebovat v nejbližší době novelu, nepovažuji za správné.

Děkuji vám.