Zejména pro Evropskou komisi, která se zaštítila bezpečností potravin a chuťovými a cenovými preferencemi a více se o tématu, stejně jako řada kolegů v Evropském parlamentu odmítala bavit. Mé další dva průzkumy z roku 2012 a 2015 výsledky více méně potvrdily, takže ani ten poslední, který si v letošním roce nechalo udělat Ministerstvo zemědělství, nepřináší převratná zjištění.
Také si nemyslím, že je nutné přinášet nové a nové důkazy evidentní praxe některých výrobců, na druhou stranu proč ne, pokud to pomáhá vytvářet určitý tlak. Konec konců letité zkušenosti lidí, kteří jezdí nakupovat pár kilometrů za hranice do Německa a Rakouska jsou také průzkumem preferencí spotřebitelů.
Skutečným politickým tématem se dvojí standardy staly opět až přičiněním Slováků letos na jaře. Byl to premiér Fico, který po provedeném testu slovenského ministerstva zemědělství požádal o svolání mimořádného jednání V4 na toto téma a náhle byla kvality potravin plná média. „Když letíte v letadle, také předpokládáte, že je bezpečné, ale nepřesvědčujte nás, že sedíme v business třídě, když letíme v lowcostu“, byl poměrně chytlavý příměr, který premiér Fico ve Varšavě na summitu lídrů V4 pro dvojí kvalitu použil.
Dvojí standardy jako nekalá praktika se postupně staly jistou symbolikou dvojího metru v Evropě obecně. Nejen pokud jde o potraviny a další zboží, ale také například pro mzdy za stejnou práci ve stejné firmě nebo různé poťouchlosti, kterým jsou vystaveni v poslední době například řidiči a mnohé další příklady dvojího metru a velmi tvrdého hájení vlastních zájmů v EU, navzdory rétorice, která pravou podstatu věci často zakrývá. Staly se symbolikou stále rozdělené Evropy a pocitu jakéhosi švindlu, kterého se stará Evropa na té nové dopustila a dopouští. Je vcelku lhostejno, zda se rozdílných výrobků najde třetina či polovina. To, že se to vůbec děje nám vadí z principu a ještě více to, že Evropská komise arogantně odpovídá, že je všechno v pořádku a má jiné problémy.
Jistěže má. Evropa a její instituce mají ale hlavně jeden zásadní problém a to s důvěrou lidí, na čí stojí vlastně straně. Pokud se mi podařilo prosadit do rezoluce Evropského parlamentu již v roce 2013 výzvu Evropské komisi, aby provedla reprezentativní celoevropský průzkum, který by zmapoval rozsah problému a současně výzvu, aby Evropská komise posoudila stávající unijní legislativu, případně navrhla její změny tak, aby bylo možné tento dvojí metr v kvalitě potravin postihovat, bylo to právě z důvodu, aby ukázala, že jí záleží na mínění lidí i jinde než ve Francii či Německu a že poslouchá i jiné argumenty než ty od nadnárodních firem.
Škoda, že tuhle výzvu dodnes ignoruje, a veškeré kroky jsou spíše vynucené než z vlastní aktivity Komise a i do budoucna očekávám spíše zdržovací taktiku a nakonec ponechání zadních vrátek, což je obvyklé bruselské řešení chytré horákyně. Jsem ráda, že komisařka Jourová alespoň verbálně dvojí kvalitu odsoudila, protože i to je v dosavadním přístupu Komise poměrně významný posun.
Věcně jsme se však zatím nikam neposunuli, i když k dispozici jsou možné návrhy řešení, které vyplývají z právní analýzy, kterou jsem nechala vypracovat právnickou fakultou Palackého univerzity v Olomouci. Jsme ale zatím stále ve fázi přesvědčování, že o konzervu z kuřecího separátu místo vepřového masa opravdu nestojíme. Inu, bruselské ledy pukají velmi pomalu. Dvojí kvalita je symbol, který je možná zástupný, ale je srozumitelný. Možná je i symbolem, že rozdělení Evropy na chudou a bohatou, na žáky a jejich mentory, už je dost a že evropské fondy opravdu nejsou všechno.
