Přemýšlím o tom, co lidi vede k tomu, že jdou do politiky, a stejně tak považuji za dobré, aby v ní zůstávali ti, co nějaké zkušenosti získali a dařilo se jim skloubit život profesní i politický. A není mi lhostejné, že v politice se drží a „udržují“ ti, kteří by se mohli, ba dokonce už měli věnovat odpočinku, protože tomu odpovídají jejich kvality, věk i zdraví dohromady, a hlavně by si měli ujasnit, co vlastně politice ještě dávají, potažmo k čemu jako příklady veřejného života vybízejí veřejnost.

Nikterak bezvýznamná persona našeho odborného i politického dění, předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost paní Dana Drábová před časem sdělila v rozhovoru pro Týden.cz, že „byla na výletě v politice a teď už jsem z toho výletu zase doma.“ (zdroj: http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/drabova-zeman-uz-neni-zemanem-ktereho-jsem-znala_439985.html). Nemám v úmyslu jakkoli hodnotit motivy jejího rozhodnutí, ale myslím si, že právě lidé typu paní Drábové by v politice měli dokázat setrvat proto, že dokáží dosti zřetelně formulovat svá stanoviska a umějí jasně formulovat své názory, např., „Znala jsem Miloše Zemana především jako premiéra. A byl to úspěšný premiér, který pro tuhle zemi hodně udělal. Pak zcela právem zhodnotil svou premiérskou misi jako úspěšnou a odešel na Vysočinu. I tohle bylo moudré rozhodnutí. A já jsem opravdu hluboce doufala, že podobně se zachová i poté, co sezval na Hrad své příznivce, aby mu pomohli s rozhodnutím znovu kandidovat či nekandidovat. Byla jsem velmi smutná z toho, že nakonec zvolil první možnost.“ Tedy, že dokáží vnímat fakta a své názory na ně také říci do veřejného prostoru. Těmi fakty myslím pohyb prezidenta Zemana politikou a veřejným prostorem od jeho zvolení prezidentem v r. 2013.

Paní Drábová, ať už patřila k Zemanovým podporovatelům z jakýchkoli důvodů, zmiňuje nyní faktory stáří a vlastností, které vypovídají o tom, že by se Zeman již neměl opětovně snažit kandidovat. Myslím, že stáří jako přirozený proces každého z nás nemusí nutně znamenat jakýsi „limit“ pro politickou angažovanost. Vlastnosti, o nichž se paní Drábová zmiňuje, jsou však ukazateli vypovídajícími o psychologickém profilu, který je zčásti získán a z podstatné části se utváří na základě prostředí, v němž se daný člověk nachází. Stáří doprovázené opotřebením organismu a zdravotními problémy může v kombinaci s vlastnostmi být tím, co z člověka, byť na postu nejvyšším, a možná právě proto, dělá velmi zvláštní subjekt-objekt, který se stává již nadále stále méně snesitelným, ba dokonce přínosným pro vývoj společnosti, především jejích občanů. A to nikoliv pro ony tolik svěcené zkušenosti stáří, nýbrž předkládá vrtochy představující pro společnost a její udržitelnost rostoucí rizika.

Vezměme přitom v potaz fakt, že paní Drábová jen „diplomaticky“ neříká, jaké kvality ve vlastnostech prezidenta Zemana nabraly vrch, že by už podle ní neměl kandidovat, podstatné však na celé věci je, že i ona „doufala, že podobně se zachová i poté, co sezval na Hrad své příznivce, aby mu pomohli s rozhodnutím znovu kandidovat či nekandidovat. Byla jsem velmi smutná z toho, že nakonec zvolil první možnost.“ Uvádí totiž jeden ze zásadních důvodů, resp. důsledků dominujících kvalit v Zemanově jednání a chování, a těmi je nesporný a nikterak nepatrný vliv prezidentova okolí na jeho rozhodování. A to by – vzhledem ke kvalitám prezidentova okolí – pokud by právě zmíněné vlastnosti a zkušenosti byly skutečně natolik na výši, sotva prezidenta přimělo k opětovnému kandidování.

Ač to paní Drábová neříká, domyslím v duchu Andersenově: nečekejme až na kluka, který z davu a odhodlaně vykřikne, že „král je prostě nahý“. A když už o tom všem přeci jen budeme ochotni aspoň přemýšlet: o čem vlastně svědčí „králova nahota“? Není to především o našem vlastním úpadku, že jsme ochotni přehlížet obnaženou ztrátu soudnosti a degradaci a přitom se tvářit, že právě tohle nám nejvíc vyhovuje a sluší?