Vážený pane předsedo, milé kolegyně, vážení kolegové,

odkazuji také rovnou i na sněmovní dokument číslo 6740 a dovolte, abych vás nyní seznámil s podstatnou částí Závěrečné zprávy vyšetřovací komise, jejíž název tady teď pan předseda řekl, takže já už budu jenom říkat zkratku: vyšetřovací komise. Takže usnesením Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky číslo 1678 z 57. schůze byla podle článku 30 Ústavy a v platném znění a podle příslušných ustanovení jednacího řádu ustavena vyšetřovací komise a Poslanecká sněmovna stejným usnesením komisi ukládá prověřit, zda nedocházelo k protiprávnímu jednání v souvislosti s možným neoprávněným získáváním spisů orgánů činných v trestním řízení nebo informací z těchto spisů a zda informace takto získané nebyly zneužívány k ovlivňování politické soutěže nebo destabilizaci demokratického právního státu.

Následně jsme tedy došli k tomu, že byla personálně naplněna tato komise, to znamená, usnesením číslo 1697 ze den 7. června na 57. schůzi byli zvoleni členové komise, a to kolegové poslanci Marek Benda, Petr Kudela, Lukáš Pleticha, Martin Plíšek, Jiří Štětina, Radek Vondráček a Josef Zahradníček. Na 59. schůzi 12. července byl předsedou komise zvolen Martin Plíšek. Tady jenom připomínám, že tedy komise s ohledem na to, že předseda byl zvolen až 12. července, měla na svoji práci zhruba dva měsíce. V souladu se zákonem o jednacím řádu Poslanecké sněmovny a po dohodě s vedoucím Kanceláře Poslanecké sněmovny byla do funkce tajemnice komise jmenována paní Kateřina Bartošová, ředitelka bezpečnostního útvaru Kanceláře Poslanecké sněmovny. Já hned v úvodu, abych na to nezapomněl v závěru, chci současně poděkovat jejímu týmu, úředníkům příslušného odboru za administrativní úkony spojené s činností komise a za bezvadný servis pro vyšetřovací komisi.

První schůze komise se uskutečnila 13. července 2017, hlasováním byl místopředsedou komise zvolen kolega Jiří Štětina, ověřovateli kolegové Benda a Zahradníček. Členové komise odhlasovali, že jednání komise budou neveřejná. Snažili jsme se i přesto v maximálně možné míře informovat o průběhu vyšetřování prostřednictvím sdělovacích prostředků.

Komise vědoma si složitostí úkolu a omezené délky mandátu hned na své první schůzi stanovila plán, procesní postup a časový harmonogram vyšetřovaní, který by pochopitelně během času na základě nových informací operativně přizpůsobila potřebám. Určila a stanovila osoby, které bylo nezbytné vyslechnout jako svědky a zajistila jejich předvolání. Od na případu zainteresovaných subjektů si vyžádala dokumenty mající vztah k zadanému úkolu. Sešla se na celkem jedenácti schůzích a aktivně na nich strávila celkem 44 hodin času.

Na šesti schůzích probíhaly svědecké výslechy. Komise vyslechla celkem 26 svědků a hostů, z toho dva svědky dvakrát. Jeden svědek zaslal z důvodu dlouhodobého pobytu v zahraničí své vyjádření písemně. Za dobu svého působení komise shromáždila 723 stránek dokumentů, z toho 169 stránek tvoří protokoly o výslechu svědka. Veškeré dokumenty komise byly ukládány v zasedací místnosti komise v neveřejném prostoru zabezpečeném pro zpracování a ukládání utajovaných informací, kam členové komise měli zajištěn přístup pracovníky bezpečnostního útvaru podle potřeby. Komise ukončila činnost ve stanoveném termínu, to jest do 12. září tohoto roku.

Nyní tedy přejdu k části 3 zprávy, což jsou podstatná skutková zjištění. V květnu a červnu letošního roku se v některých médiích objevily informace o rozhovorech mezi Markem Přibylem - do 3. května 2017 redaktorem deníku Mladá Fronta Dnes - a Andrejem Babišem, které navozují dojem, že tento novinář disponuje neveřejnými informacemi z probíhajících trestních řízení. V časové souvislosti s právě probíhající vládní krizí tak vyvstala naléhavá potřeba řešení dlouhodobého problému zneužívání informací z trestního řízení a patrně i trestního řízení samotného, ovlivňování politické soutěže a destabilizace demokratického právního řádu České republiky.

Od bezprecedentního zásahu Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu pod dozorem Vrchního státního zastupitelství v Olomouci na ústředních orgánech státní moci s následných pádem vlády a předčasnými volbami je notoricky známou skutečností, že zájmové trestní kauzy s politickým přesahem jsou v přímém přenosu sledovány médii a příslušně komentovány, což by nebylo fakticky možné bez předchozího informování konkrétních novinářů s cílem vytvoření veřejné podpory kroků konkrétních orgánů činných v trestním řízení a to bez ohledu na zákonnost jejich postupu. Tedy v rozporu s naplněním účelu trestního řízení ve smyslu ustanovení v § 1 odst. 1 a 2 trestního řádu, který stanoví v odst. 1, že účelem trestního řádu je upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni.

Řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti. Odstavec 2 říká, že pomáhat k dosažení účelu trestního řízení je právem a podle ustanovení tohoto zákona i povinností občanů.

Faktory ovlivňujícími činnost komise byly jednak historicky mimořádně krátká doba k naplnění jejího účelu a jednak velké množství zásadních materiálů nutných pro důkladné posouzení problematiky. Komise konstatuje, že k úniku informací z trestních spisů dlouhodobě docházelo a dochází. Jedná se o nebezpečný fenomén, který může být a je prostředkem zájmových skupin k průniku do trestního řízení, kdy následně prostřednictvím manipulativní tvorby veřejného mínění může dojít k výkonu vlivu těchto skupin a to i s cílem ovlivňovat politickou soutěž a tím destabilizovat demokratický právní stát.

Úniky informací z trestního řízení, jejich účelová interpretace a následná cílená tvorba veřejného mínění jsou fatálním ohrožením ústavnosti. Zjištěné zásadní skutečnosti a úprava nedostatků v právní úpravě jsou tak úkolem i pro další Poslaneckou sněmovnu. Z provedeného šetření je totiž zřejmé, že k neoprávněným únikům informací z trestních řízení dochází. Tím logicky dochází i k neoprávněným konkurenčním výhodám jak politickým, tak i obchodním a konečně je tím dána i možnost destabilizace demokratického právního řádu.

Oproti tomu podle současně nastavených kontrolních mechanizmů prakticky nelze zjistit skutkový děj úniků informací z trestních řízení. Z provedeného dokazování lze za nejpodstatnější skutečnosti uvést následující.

1) Komise vycházela z výchozího skutkového stavu v návaznosti na možné zveřejnění informací z trestních spisů a to v kauzách Nahrávky Přibil, Babiš, kauza Nečas, Nagyová Nečasová, Beretta, Vidkun, kauza OKD, úniky emailů pana Přikryla, zneužívání dotací pro sport Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy a dotační kauza pana Duška v Libereckém kraji.

2) Úniky informací z trestních spisů z pohledu orgánů činných v trestním řízení lze rozdělovat podle toho, v jaké fázi trestního řízení k únikům dochází. Jedná se především o rozlišování úniků před zahájením trestního stíhání a po zahájení trestního stíhání. Tento okamžik je rozhodný zejména s ohledem na okruh subjektů, kterým je trestní spis zpřístupněn. Z pohledu definice úniku a jeho účelu však zahájení trestního stíhání rozhodné příliš není.

3) Komise posoudila stávající interní a externí kontrolní mechanismy jednotlivých stran trestního řízení a to podle vyjádření svědků a jejich doporučení.

4) Komise provedla výslechy svědků, zvážila a posoudila nejpodstatnější uvedené skutečnosti významné pro posouzení zákonnosti a cíle informačních toků z trestního řízení a seznámila se s následujícími návrhy. Zdůrazňuji, že jsou to návrhy těch svědků, nejedná se tedy o návrhy vyšetřovací komise. Ale pokládám za vhodné, že pokud nám svědci dali v závěru své výpovědi nějaká doporučení, či návrhy, tak že některé z nich tady uvedeme.

Takže tady jsou tyto jejich návrhy.

• a) Zvážit, zda je v pořádku umožňovat přístup k neukončeným trestním spisům v rozhodných fázích trestního řízení některým stranám.
• b) Zaměřit se na celý soubor opatření, kdy v samotném počátku je žádoucí pořídit srovnávací analýzu evropského práva k tomu, co lze a nelze zveřejňovat a jaké povinnosti mají stanovena média, či jednotliví novináři v zahraničí. Neopomenout rozsudky Evropského soudu pro lidská práva. Primárně však věci šetřit i ve vztahu k subjektům, které řešené informace novinářům předají.
• c) Zaměřit se na tiskový zákon a to ve vztahu k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, která sice hovoří o svobodě projevu, ale také o odpovědné žurnalistice. Vymezuje jisté okamžiky, kdy by se určité informace neměly zveřejňovat. Zvážit sankce za zveřejnění, pokud by veřejný zájem nepřevážil nad zájmy jinými.
• d) Zaměřit se na vládní návrh zákona týkající se soukromých detektivů a to právě z hlediska zamezení úniků z trestních řízení do soukromé sféry.
• e) Zpřísnit zákon o ochraně osobních údajů, zahrnout do něj přímé znění, že odposlechy, nebo sledování, osobní prohlídky, domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor realizované pro účely trestního řízení jsou osobními údaji a nahrávky se nesmí zveřejňovat, pokud určená osoba nedá se zveřejněním souhlas a to pod tíhou příslušné sankce.

5) Komise v rámci své činnost obdržela, vyžádala si analýzy, statistiky a další listinné podklady, které se vztahovaly k řešené věci. Tyto vyhodnotila a vychází z nich v rámci svých závěrů, přičemž tyto listiny jsou součástí spisové dokumentace. Sumárně je komise povinna konstatovat, že z předložených materiálů a na základě z nich zjištěných skutečností jednoznačně vyplývá, že dochází k viditelnému nárůstu zjištěných úniků informací z trestních spisů, i když k únikům obecně docházelo již dávno předtím. Jako příklad je vhodné poukázat například na statistický přehled předložený Generální inspekcí bezpečnostních sborů, který obsahuje počty spisů daného roku s problematikou úniku informací u bezpečnostních sborů. Podle předložené statistiky se o problematiku úniku z trestního řízení v roce 2014 jednalo v 37 případech, v roce 2015 v 31 případech, v roce 2016 v 52 případech a v první polovině tohoto roku to bylo ve 21 případech. Podstatné však je mimo jiné i to, že v letech 2014 a 2015 se daná problematika týkala pouhých třech případů dosud neuzavřených spisů, v roce 2016 se však počet spisů rozrostl na třináct a v roce 2017 již hovoříme o šestnácti dosud neuzavřených spisech, a to v pouhé polovině tohoto roku.

6) V průběhu jednání komise vyšly najevo nejasnosti věcné a místní příslušnosti prověřování nezákonných úniků z hlediska působnosti GIBS a státního zastupitelství, to znamená příslušnost GIBS k prověřování státních zástupců, otázka podjatosti, hospodárnost a efektivita trestního řízení a podobně.

7) Komise zjistila, že judikatorním výkladem dochází k zužování omezení stanovených zákonem č. 106, o svobodném přístupu k informacím, a to zejména ve vztahu k § 11 odst. 4 písm. a) ohledně přístupu k informacím z trestního řízení.

Kapitola IV. obsahuje Právní rámec informačních toků z trestního řízení.

My jsme vycházeli z těchto základních podkladů, pro zkrácení času nebudu říkat a číst názvy zákonů a jiných právních předpisů.

My jsme samozřejmě v rámci šetření pracovali s některými pojmy. Samozřejmě důležitý pojem je "veřejný zájem".

Velmi zjednodušeně lze "veřejný zájem" označit za opak zájmu soukromého, tedy za zájem celospolečenský, celé společnosti prospěšný. Právnický slovník nakladatelství C·H·BECK obsahuje určitou charakteristiku "veřejného zájmu" formulovanou profesorem Alešem Gerlochem, který jej označuje za druh zájmu, který je obecně prospěšný, zejména zájem státu či jiné veřejnoprávní korporace, opak čistě soukromého zájmu. Uplatňuje se v tvorbě, interpretaci a aplikaci práva, zvláště jako jeden ze dvou důvodů zákonné limitace základních práv a svobod. Protože se jedná o jeden z právních pojmů s neostrým významem, měl by být v zákonech blíže specifikován či definován. Nutno poznamenat, že "zájem státu" neznamená zájem státní moci ve smyslu totalitním, nýbrž je toto slovní spojení nutno chápat jako zájem společnosti.

Problémem zůstává, že popisů, vymezení, definicí, a podobně, které se snaží vystihnout podstatu pojmu "veřejný zájem", je vícero, avšak neexistuje taková, která by převyšovala ostatní, tedy taková, která by byla považována za rozhodnou, zásadní nebo dokonce univerzální.

Slovní spojení "veřejný zájem" je součástí Listiny, trestního řádu, tiskového zákona, občanského zákoníku, zákona o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, zákona o střetu zájmů, o ochraně přírody a krajiny, o drahách a tak dále. S pojmem "veřejný zájem" tedy pracuje v českém právním řádu nemálo předpisů, a to i nejvyšší právní síly, ale vymezení tohoto slovního spojení v drtivé většině chybí, výjimku může představovat například zákon o drahách, kdy však definici tímto zákonem formulovanou lze užít výlučně pro potřeby tohoto zákona.

Dále tedy je "veřejný zájem", jak už jsem zmínil, definován například v tiském zákoně. Veřejný zájem je v tiskovém zákoně zmiňován v § 6, kde je uvedeno: "V naléhavém veřejném zájmu je vydavatel povinen uveřejnit v periodickém tisku důležité a neodkladné oznámení státního orgánu a orgánu územní samosprávy, zejména je povinen uveřejnit rozhodnutí o nouzovém stavu, o stavu ohrožení státu nebo o válečném stavu." Získávání informací z trestního řízení se tedy citované ustanovení nikterak nedotýká, "veřejný zájem" tak není z hlediska uváděného tiskovým zákonem akcentován.

Potom je samozřejmě důležitý pro tuto problematiku "veřejný zájem" v trestním řádu. Získávání informací z trestního řízení se týká § 8d trestního řádu, které ve svém odst. 1 uvádí, že: "Informace, na které se vztahuje zákaz zveřejnění podle § 8a až 8c, lze v nezbytném rozsahu zveřejnit pro účely pátrání po osobách, pro dosažení účelu trestního řízení, nebo umožňuje-li to tento zákon. Uvedené informace lze také zveřejnit, odůvodňuje-li to veřejný zájem, pokud převažuje nad právem na ochranu soukromí dotčené osoby."

Jenom doplním, že střet mezi "veřejným zájmem" a skutečně spravedlivým procesem a právem na ochranu soukromí se prolíná zjištěními a hranice je tedy velmi tenká. Lze tedy konstatovat, že trestní řád počítá s prolomením zákazu zveřejnění v takovém případě, kdy právo veřejnosti být informována převáží nad ochranou soukromí dotčené osoby.

Definice úniku informací z trestního řízení a jeho zdroje.

Již na úvod lze konstatovat zákonnou absenci takového právního pojmu, kdy výkladem je možno definovat únik informace z trestního řízení jakožto protiprávní zveřejnění informace v úseku trestního řízení v jeho neveřejném stadiu, to znamená v období prověřování a vyšetřování.

Nutno vycházet z prvotního rozdělení na úniky informací a zveřejnění informací a tyto pak podle motivace původce úniků nebo zveřejnění dělit na následující čtyři okruhy:

Neoprávněný únik mařící, jehož cílem je dekonspirace činnosti orgánů činných v trestním řízení a nenaplnění účelu trestního řízení.

Neoprávněný únik poškozující, jehož cílem je difamace a dehonestace konkrétní fyzické nebo právnické osoby, popřípadě politické strany nebo hnutí a podobně s cílem dosažení osobní, obchodní či politické výhody v konkurenci zájmů.

Oprávněné zveřejnění ve smyslu § 8a trestního řádu ze strany orgánů činných v trestním řízení, které mají povinnost informovat o své činnosti veřejnost poskytováním informací veřejným sdělovacím prostředkům s omezeními, o kterých jsem hovořil výše.

Oprávněné zveřejnění v rámci obhajoby, tedy realizované obviněným či jeho obhájcem ve smyslu § 16 odst. 1 a 2 zákona o advokacii v rámci výkonu práva na obhajobu a povinnosti obhájce využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné, avšak za současného obligatorního zproštění mlčenlivosti advokáta jeho klientem s cílem vytvoření pozitivního mediálního obrazu klienta v jeho zájmu a v rámci strategie koncepce obhajoby.

Další bod je 3), což je Obecná právní úprava kontrolních mechanizmů nakládání s informacemi v trestním řízení.

Tady bych odkázal na interní a externí nástroje u jednotlivých aktérů. Zase si dovolím odkázat na zprávu, to znamená nejprve jsou rozebráni advokáti, potom soudci, následně příslušníci Policie České republiky a GIBS, potom státní zástupci. Zpráva také obsahuje komparaci zahraniční úpravy trestní odpovědnosti při poskytování vyšetřovací a trestně procesní dokumentace, a to včetně posouzení úlohy žurnalistiky. Tady bych odkázal skutečně na analýzy parlamentního institutu, protože jsou vám dostupné a jsou obsaženy v té zprávě, tak pro úsporu času nebudu číst. Nicméně, co také velmi ovlivnilo práci komise, byl rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, jeho velkého senátu, ze dne 29. března 2016 ve věci Bédat proti Švýcarsku.

Ačkoliv Evropský soud pro lidská práva podtrhuje, že tisk hraje v demokratické společnosti zásadní roli, když plní funkci tzv. hlídacího psa demokracie a jeho úkolem je zprostředkovávat informace o všech věcech veřejného zájmu, současně také zdůrazňuje, že tisk nesmí překročit jisté hranice, a to zejména v souvislosti s pověstí a právy ostatních a v souvislosti s ochranou důvěrných informací.

Ochrana podle článku X úmluvy poskytnutá novinářům je podmíněna tím, že jednají v dobré víře s cílem poskytovat přesné a spolehlivé informace v souladu s principy odpovědné žurnalistiky, které zahrnují i zákonnost jednání novináře, což je při posuzování, zda novinář jednal zodpovědně, důležitým hlediskem, i když, samozřejmě, ne rozhodujícím. Vždy musí být šetřeno právo každého na spravedlivý proces, které v trestních věcech zahrnuje právo na nestranný soud a právo na presumpci neviny.

Evropský soud pro lidská práva dále zopakoval, že je třeba, aby novináři měli při komentování probíhajících trestních řízení na paměti, že meze povoleného informování nelze vztahovat na zprávy, které by mohly, ať už úmyslně nebo neúmyslně, zasáhnout právo osoby na spravedlivý proces nebo narušit důvěru veřejnosti v roli soudů v trestním soudnictví.

Evropský soud pro lidská práva připomíná, že v případě posuzování konfliktu mezi dvěma právy, která podle úmluvy požívají stejnou ochranu, mám na mysli tedy právo na informace versus právo na spravedlivý proces, je nutné poměřovat tyto konkurující si zájmy. Jelikož mají členské státy lepší povědomí o reáliích vlastní společnosti, jsou vnitrostátní soudy lépe předurčeny k posouzení správné rovnováhy mezi řešenými zájmy. Proto mají jednotlivé státy v záležitostech spadajících pod článek X úmluvy prostor pro uvážení při posuzování nezbytnosti a rozsahu zásahu do svobody projevu. Evropský soud pro lidská práva stanovil kritéria pro vnitrostátní orgány při poměřování rozhodných zájmů, tzn. právo informovat veřejnost, právo veřejnosti být informovaná, versus autorita a nestrannost soudní moci, účinné vyšetřování trestných činů a právo obviněného na presumpci neviny a ochranu jeho soukromého života a stanovení nezbytnosti zásahu v případech týkajících se porušení ochrany informací o trestním řízení ze strany novináře. Jedná se tedy o zjištění a posouzení následujících skutečností:

• a) jak novinář získal předmětné informace
• b) obsah zveřejnění
• c) přispění zveřejnění k diskusi ve veřejném zájmu
• d) vliv zveřejnění na trestní řízení
• e) zásah do soukromého života obviněného

Závěrem Evropský soud pro lidská práva apeluje v případě potrestání novináře na přiměřenost sankce.

Nyní tedy bod 5 zprávy, což je závěrečné vyhodnocení.

1. Souhrnné zjištění: podle současného nastavení kontrolních mechanismů jak z hlediska zákonných a podzákonných obecně závazných norem, tak i z hlediska norem interních nelze spolehlivě vyšetřit nezákonné informační toky mezi stranami trestního řízení a sdělovacími prostředky.

2. Absentuje patřičná právní úprava informačního styku orgánů činných v trestním řízení se sdělovacími prostředky, zejména evidenční povinnost takového jednání s možností zpětné kontroly a odhalování možné delikvence, tzn. neoprávněných úniků informací z trestního řízení.

3. Absentuje jasná právní úprava vylučující kolizi věcné a místní příslušnosti prověřování trestné činnosti neoprávněných úniků ze spisů mezi GIBS a státním zastupitelstvím.

4. Judikatorně došlo k výraznému a nevhodnému posunu směrem od neveřejnosti přípravného řízení a dochází k nevhodnému výkladu veřejného zájmu v přípravném řízení, tzn., že to je příslušná judikatura zejména k zákonu 106 o svobodném přístupu k informacím.

5. Absentuje právní úprava ochrany osobnostních práv a osobních údajů při nakládání s informacemi z trestního řízení ve vztahu ke sdělovacím prostředkům.

Bod 6 obsahuje vybraná usnesení komise, já musím dodat, že v tuto chvíli již avizuji přihlášku do rozpravy, protože ta vybraná usnesení komise v tuto chvíli nebudu číst z toho důvodu, že budou obsažena v návrhu usnesení pro Poslaneckou sněmovnu, která přednesu nejdříve tedy v obecné a pak se k němu (?) přihlásím v podrobné rozpravě.

Mohu také konstatovat, že závěrečná zpráva vyšetřovací komise byla přijata jednomyslně, my si skutečně uvědomujeme ten neblahý důsledek neoprávněných úniků z vyšetřovacích spisů, jenom dodávám, že pakliže byla nějaká očekávání, že budeme vyšetřovat každou jednu konkrétní kauzu, tak musím říci, že my jsme u těch kauz, o kterých jsem tady hovořil, dostali jasnou informaci v tom smyslu, že je šetří a prověřují k tomu kompetentní orgány. Dodávám také, že komise nemusela přistoupit k tomu, k čemu třeba došly některé jiné vyšetřovací komise, že by na někoho podávala trestní oznámení.

Takže já bych chtěl v závěru svého vystoupení poděkovat ještě jednou všem členům vyšetřovací komise za aktivitu, za účast na těch jednáních během těch necelých dvou měsíců, za jejich podíl při přípravě závěrečné zprávy a hlásím se do rozpravy, kde navrhnu příslušná usnesení, která vycházejí ze závěrů vyšetřovací komise.

Pro tuto chvíli vám děkuji za pozornost.