Sama směrnice je ukázkovým příkladem evropské byrokracie. Je složitá, nepřehledná, plná výjimek a nejasností. Přesto je výrazem snahy zajistit občanům jistá práva a určitou míru jistoty. Vždyť evropští politici tak rádi propagují právě svobodný pohyb jako jeden z pilířů jednotného vnitřního trhu.

Ale “skutek utek”. Skutečnost za proklamací, jako obvykle, výrazně pokulhává. Zatímco na tribuně hlásají evropané vstřícnost a potřebu další integrace, v každodenním životě více a více převažuje ochrana vlastních zájmů. Deklarovaná práva jsou v každodenní praxi komplikována neuvěřitelnou administrativou a dalšími bariérami, které jdou často nad rámec předpisu.

Ani jedna z 27 členských zemí neimplementovala směrnici v zákonné dvouleté lhůtě, a to přesto, že směrnice vlastně nepřinesla žádné mimořádné nové principy. Většina zemí plně využívá možností administrativních komplikací pro občany jiných zemí, žádající uznání odborné kvalifikace. Některé země při budování úředních bariér překračují možnosti, které jim směrnice povoluje.

V parlamentu právě projednáváme zprávu o implementaci směrnice. Zpráva bude zřejmě hodně kritická. Budeme žádat, aby byl jednotný vnitřní trh nejen dokončen, ale aby skutečně fungoval a byl užitečný lidem. Budeme tvrdě prosazovat razantní snížení administrativy a rázný postup proti těm, kdo volný pohyb osob a uznávání odborné kvalifikace komplikují a blokují.

Osobně se nemohu smířit a nesmířím s tím, aby na jedné straně euro-inženýři navrhovali další federalizaci Evropské unie, další integraci, nové daně a podobně, a na druhé straně mlčky přihlíželi, jak nefunguje jednotný vnitřní trh a tolerovali jednostranné porušování předpisů a nedodržování přijatých závazků.