Doba se změnila. Na obyčejný lid musí být přísnost, řekli si zákonodárci, často vedeni státními úředníky, a přišel nový zákon o obcích, který obce hodně sešněroval. A nejen to. Stát začal plíživě do obcí a měst pronikat přes státní správu, kterou pro něj dělají, a podřídil je státnímu dozoru, který obce začal ničit.
S tím přišla
byrokratická zátěž a stát čím dál víc do samosprávy obcí a měst mluví a mluvit
se snaží. Jenže Ústava České republiky v článku 8 zaručuje samosprávu
územních samosprávných celků. To znamená, že zaručuje, že si samospráva bude
moci sama rozhodovat po svém. Ne podle diktátu státu.Územní samospráva v celé
Evropě je totiž chápána jako prostorově vymezený funkční celek, který je nadán
právem sám rozhodovat o svých záležitostech.
Dnes aby se zastupitelé báli zvednout pro cokoli ruku - aby nebyli
kriminalizováni, nebo aby u soudu neskončilo jejich město či obec – žalovány
státem. Ano, to u nás stát může. Obec zažalovat. Zkrátka stát si osobuje právo obcím a městům diktovat,
jak by měla nejlépe rozhodovat, jak by taky rozhodovat neměla, ministerstva jim
dávají „doporučení“, která jsou de facto příkazem.
To vše ještě více umožňuje zdánlivě dobrý, úsporný a efektivní model – samospráva
i stát pod jednou střechou. A odtud pramení stovky problémů, protože nic
horšího se nemohlo stát. Občané (a někdy ani policie, soudy, úřady….) dodnes
nevnímají, a ani nemohou vnímat, co je to samospráva a co je to státní správa
(protože vše je v jednom úřadě a často obojí agendu vykonávají stejní
úředníci), neodlišují, čemu může a čemu nemůže velet starosta nebo primátor
(typicky stavební úřad), a co naopak mohou samostatně rozhodovat obce a města
svými orgány.
Navíc odpovědnost za výkon samosprávy i
státní správy daným úřadem a orgány obcí a měst nese jen a jen samospráva, ze
které si stát udělal „zaměstnance“ pro všechno. Tím, jak je pod jednou
střechou státní správa a samospráva, si stát osobuje právo zatěžovat obce a
města byrokracií. A přetížená samospráva, než by zkoumala, zda to a to dělat
musí (protože jde o státní správu), a to a to by dělat neměla (protože jde o
samosprávu), raději dělá poslušně všechno. Ale dělat by to neměla, a co víc,
neměla by tu jednu střechu ani chtít. Zkrátika by stát měla z radnic "vyprovodit". Ne z úřadu jako místa, ale právně. Aby nebyli jedno IČ.
Stát by měl mít vlastní úřady (stavební, životní prostředí a
další), obdobně jako má úřady práce, a na radnicích by měla být a rozhodovat
jen samospráva zaručena Ústavou. Volají po tom mnozí právníci už léta, volá po
tom samospráva sama. Jenže stát neslyší. Jak by taky slyšel, když obce jsou pro
něj „levná pracovní síla“. A to by mělo skončit. Samospráva by měla být
samosprávou, stát by jí do jejích věcí neměl mluvit, a sám si řešit svou agendu
mimo obce. Jinak bude právo na samosprávu zakotvené v Ústavě jen
bezobsažnou proklamací.
A Ústava by přece jen neměla být trhací kalendář.