Hledáme zdroje jak navýšit platy učitelům a pracovníkům ve školství. A přitom, s hrůzou jsem zaregistroval, že MŠMT vynaložilo na program inkluze hendikepovaných žáků do škol dvě miliardy korun.

Pan senátor Kubera se zmínil, že účtenková loterie (za 80 milionů ročně) dělá z našeho národa „národ udavačů“. Doplním jen, že takovým národem už jsme v 50. letech minulého století a za normalizace byli, takže máme zvesela a s radostí na co navazovat. Mám ovšem pocit, že program inkluze z nás zase dělá „národ kriplů“. Co jiného si myslet o údaji, že více než 10 % dětí jsou děti hendikepované se speciálními vzdělávacími potřebami?

Inkluzi dokáži pochopit, každému dítěti by se mělo dostat co nejkvalitnější vzdělání. Co už však chápu méně je ten ohromující zástup hendikepovaných. Jestliže 10 % populace má ze zdravotních či psychických důvodů nárok na podpůrná opatření, pak to s naším národem nevypadá zrovna nejrůžověji a chudáci budoucí zaměstnavatelé.

Nestálo by za to „nalézat“ raději méně „zdravotně hendikepovaných“ a úspory z programu inkluze raději přesunout na zvýšení platů učitelů?

Jako projektový manažer si dokáži představit, že kde jsou zdroje, tam je také poptávka. Vytvoříme-li tedy program inkluzivního vzdělávání, musíme také vytvořit cílovou skupinu. Čím bude větší, tím větší úspěšnost programu v podobě tzv. monitorovacích indikátorů budeme schopni vykázat.

Problémem je, že se takto zbytečně rozhazuje velká část veřejných prostředků, která by mohla pomoci užitečnějším a potřebnějším věcem v našem školství.

Za mého mládí vyléčila všechny neduhy komunistická armáda. Možná by i dnes stačilo pár hodin tělocviku v rozvrhu navíc a méně buřtů v jídelníčku a ušetřené peníze za provoz pedagogicko-psychologických poraden a speciálních pedagogických center by mohli jít do kapes samotným učitelům.