Dočetl jsem se v Ústavě ČR: „(5) Navrhovat kandidáta (myšleno na úřad prezidenta) je oprávněn každý občan České republiky, který dosáhl věku 18 let, podpoří-li jeho návrh petice podepsaná nejméně 50 000 občany České republiky oprávněnými volit prezidenta republiky. Navrhovat kandidáta je oprávněno nejméně dvacet poslanců nebo nejméně deset senátorů“.

Co to znamená? Znamená to, že desítka senátorů může navrhnout jednoho kandidáta. Jiná desítka senátorů (odlišné složení od té první) může navrhnout dalšího kandidáta. Ústava však neuvádí, že jeden senátor nemůže navrhnout dva kandidáty. To už je pouze výklad svévolný a značně ústavu ohýbá.

Tolik tedy k zpochybnění kandidatury Mirka Topolánka některými tzv. ústavními právníky.

Dodám, když koukám na prezidentské uchazeče, tu hudebník, tu normalizační žurnalista, tu lékař, tu bývalý diplomat, že by bylo velkou škodou, kdyby svévolný právní výklad Mirkovi Topolánkovi v kandidatuře zabránil. A je mi líto, že přestože je napříč politickými stranami řada osobností, které by jistě dodaly zbytečnému úřadu prezidenta alespoň nějakou prestiž, kandidují kromě pánů Zemana a Topolánka jen nevýznamné a světu neznámé figurky, disponující zdroji pro zaplacení volební kampaně.

Je škoda, že těch pár politických osobností, které se po dlouhou dobu před zraky nás občanů a voličů formovaly v politických diskusích a vyslovovaly své názory (namátkou pí Miroslava Němcová nebo pan Přemysl Sobotka  z ODS, Petr P­ithart nebo Jiří Čunek z KDU-ČSL, Martin Stropnický z ANO, ale třeba také Jiří Paroubek z ČSSD) do prezidentského klání nejdou. Jedním z účelů politických stran je, že by měly před zraky veřejnosti generovat osobnosti, které se pak budou utkávat o posty v politických orgánech. Je škoda, že u nás je osobností tak málo a politické strany tuto formovací funkci převážně neplní. Vzájemná řevnivost a neochota podpořit stranického konkurenta k vnitrostranické kultivaci osobností nepřispívá a v podobě prezidentské volby sklízíme výsledky tristního stavu uvnitř politických stran. Jistě není náhodou, že úspěšní politici bývalých vládních stran ODS a ČSSD Klaus, Topolánek, Zeman nebo Paroubek byli nakonec ze svých stran vypuzeni.

Nevěnoval bych prezidentské volbě pozornost, kdyby se jednalo pouze o její okrajový poltický význam. Pravdou však je, že se jedná o úřad financovaný z peněz daňového poplatníka a jako takový se stává institucí, která hodně spotřebovává, ale nic než z ostudy kabát nepřináší. A tak bych si velice přál, ať už občané zvolí za prezidenta z hlásících se uchazečů kohokoliv, aby to byl prezident poslední. Aby uznal, že funkce je nadbytečná, přispěl k její demontáži a ušetřil by eráru zdroje, které by mohly být využity daleko účelněji, Třeba na výzkum, na důchody nebo na platy učitelům.

Tato změna by mohla být provedena v souboru komplexnějších změn ústavy, spolu s úpravou volebního systému do Poslanecké sněmovny, kde by současný nevhodný model poměrného zastoupení stran (taktéž sklízíme, co jsme zaseli) byl nahrazen většinovým volebním systémem s jednomandátovými obvody a jediným vítězným uchazečem. Podobná změna by určitě vedla ke zvýšenému zájmu občanů o věci veřejné a napomohla by jak minimalizaci extrémů ve složení zákonodárné moci, tak i k větší akceschopnosti výkonných orgánů.