První světová válka (na počest jejího konce se právě Den veteránů slaví) stála deset milionů životů na bojištích, druhá minimálně dva a půl krát víc. Mnohonásobek se jich zúčastnil nebo zemřel jejich důsledky. U nás žije pět stovek pamětníků. Máme nové veterány, kterých se od začátku 90. let ve válkách vystřídalo na 15 000.

Den veteránů není o padlých, ale o těch, kteří měli to štěstí a přežili. Veteráni však viděli stejné věci jako ti, kteří se už domů nevrátili. Cítím se zahanben, když dnes někdo z nejrůznějších pohnutek paušalizuje roli vojáků jako něco, co má víc společného s rizikovým zaměstnáním, než je pravá podstata válčení.

Samozřejmě by bylo skvělé, kdyby uniformy mohli po celém světě nosit pouze hasiči nebo záchranáři. Ale taková doba není a pravděpodobně jen tak nenastane. Všichni, kteří dnes silácky volají po nutnosti mít zajištěné bezpečí tam, kudy probíhá státní hranice, by si měli uvědomit, že o tom, zda metr od nich se zítra něco odehraje nebo ne, se rozhoduje právě teď mnoho a mnoho kilometrů daleko.

Veteráni by nám měli připomínat, jak snadno přichází smrt, kterou jejich kamarádi nechtěli. A jak moc potřebujeme, aby jejich svědectví bylo slyšet a my mu dokázali naslouchat. Neexistuje omluva pro ty, kteří šíří nenávist naplano anebo dokonce kvůli přízemním cílům, jak jsme tomu byli svědkem v nedávné volební kampani.

Je potřeba říci jasně lidem: váš stát udělá všechno pro to, aby vás ochránil. Součástí je i služba v mezinárodních misích. To, že tam již vojáci nemusí povinně, ale na základě dobrovolného rozhodnutí, je morální výhoda současné doby svobody. Kdo z občanů si opravdu počet padlých vojáků 1. světová válkadovede představit, že by musel slovní přestřelku vyměnit za tu opravdovou?

To je pro mě poselství Dne veteránů.