Těžko myslitelné je jiné vysvětlení, než že politici podlehli přehnaně optimistickým proklamacím odpůrců jádra. Ti hodně mluví o úsporách – ale o jakých, když se půl Německa těší na to, jak začnou ve velkém jezdit elektromobily? Mantrou jsou obnovitelné zdroje. Samozřejmě lze zastavět ještě více polí solárními panely, problém je, že bez masivních státních dotací nejsou pro investory ekonomicky efektivní. Také je možné postavit na všechny kopečky sloupy s vrtulemi větrných elektráren, jenže lidé rádi jezdí na hory dívat se na zelené stromy, a ne na větrníky, takže větrné parky vyvolávají odpor veřejnosti.
Určitě je možné ukousnout statisíce hektarů výrobě potravin a pěstovat na nich rychlerostoucí plodiny pro užití na štěpkování nebo pro výrobu bioplynu – kolik nafty se spálí při jejich dopravě, ovšem raději nepočítat! Hlavním problémem všech těchto opatření je, že se sice formálně dopočítáme výroby elektřiny, kterou zajišťují jaderné elektrárny, ale půjde o výrobu velmi nestabilní (jen když svítí slunce), nenaplánovatelnou (jen když fouká) a ohrožující potravinovou bezpečnost.
Stát má chránit obyvatele před následky jaderných havárií vyvolaných třeba hypotetickým zemětřesením nebo v jiných zeměpisných šířkách vlnou tsunami. Stejně tak má ale stát vytvářet energetikům podmínky, aby občanům a podnikům poskytovali elektřinu v patřičné kvalitě a objemu nepřetržitě, podle toho, jak se přes den a v rámci roku vyvíjí okamžitá spotřeba. Proto moje odpověď na otázku zní: Ne. Ale Němci mají dost času to napravit.
Ing. Martin Kocourek, ministr průmyslu a obchodu