Pro nezasvěcené, o co vlastně šlo? Demokraticky zvolený poslanec Ondráček, po několik „předlistopadových” měsíců frekventant střední praporčické školy Veřejné bezpečnosti a sou-časně i příslušník zdejší školní jednotky, tzv. Pohotovostního pluku VB, byl ve vypjatých listopa-dových dnech roku 1989 povolán, tak jako stovky jiných, k udržení veřejného pořádku v rámci mimořádných bezpečnostních opatření v Praze. Rozkazu přirozeně uposlechl a při demonstra-cích se choval a jednal přesně v mezích platných zákonů.

A právě zmíněná účast, resp. výkon služby, při bezpečnostním zásahu proti oficiálně ne-povolené demonstraci, kterých se i v mnoha zemích s tzv. demokratickou tradicí konají desítky a je na nich často velice brutálně zasahováno, často i za použití gumových projektilů apod., je dnes pro kádrováky typu Kalouska, Pekarové-Adamové, Stanjury, Rakušana, ale i některých dal-ších, údajnou velkou skvrnou na jeho morálním kreditu.

Člověk skutečně žasne, kam až jsou někteří schopni, ve své nenávisti k odlišnému politic-kému přesvědčení a v touze po vlastní moci, zajít. Ondráčkova omluva a pokání by to prý „mož-ná” spravilo, ale je skutečně se za co omlouvat? To si tito, často sami již dávno „padlí andělé”, opravdu neuvědomují, že policisté jsou v každém režimu vždy jen pouhým nástrojem exekutivní moci? A nezapomínají také, v tomto ohledu, kolik lidských osudů oni sami, například prostřed-nictvím segregačních lustračních zákonů, nebo i prostou veřejnou dehonestací jednotlivců a skupin již „polistopadově” minimálně profesně zlikvidovali?

Zřejmě jim to nevadí a ve své, pro národ destruktivní, strategii pokračují a úterní sněmov-ní jednání toho bylo dalším příkladem. Pod okna sezvaná občanská demonstrace proti volbě, s exhibujícími poslaneckými souvěrci, byla však již jen jakousi „labutí písní”. Z více než milionové Prahy dorazilo pouhých několik desítek lidí, přičemž o některých z nich je navíc známo, že si žádnou obdobnou akci ujít nenechají. Tento fakt jasně ilustroval, že moc „kavárenské dehone-stační sekty”, stejně jako celá havlistická nepolitická politika, prostá zásad parlamentní demo-kracie, a to dokonce již i v místě svého zrodu, pozvolna sublimuje.

Snad i oni časem pochopí, že každý poslanec, Ondráčka tedy nevyjímaje, disponuje man-dátem od občanů stejné politické síly a může být ve sněmovně volen, a to i bez ohledu na svoji minulost, do všech funkcí. Kdyby ale na toto nepřistoupili, potom by ani oni sami, „popřevrato-vě” čistí či očištění, na komunisty „předpisově hubující”, nemohli být voleni také vůbec nikam. Mají toho na „svém hrbu”, i když z jiného úhlu pohledu, také totiž nespočet!