Zase se nám blíží událost, jejímž účelem je nalákat nás občany do arény a tak jako za časů dávno minulých nechat nás při pohledu na soupeřící sportovní gladiátory na chvíli pozapomenout na strasti a starosti všedního dne.
Blíží se olympijské hry, tentokrát v Jižní Koreji. Co však mají tyto hry ještě společného s prvními novodobými olympijskými hrami, jež se konaly v roce 1896 za účasti něco více než 200 soupeřících sportovců?
Řekl bych, že pramálo. Možná, že jenom ten název – olympijské hry. Jinak se už dávno nejedná o čestné soupeření sportovců s oceněním těch nejlepších, nejúspěšnějších.
Dnešní olympijské hry už se ctí ani odměňováním těch nejlepších nemají nic společného. A jako takové by už dávno neměli mít právo nazývat se hrami olympijskými.
„Cílem olympismu je zapojit sport do harmonického rozvoje člověka s cílem vytvořit mírovou společnost, která dbá o zachování lidské důstojnosti.“ uvádí se v Olympijské chartě.
Uvedený princip, stejně jako jiné principy olympismu, byly dávno pošlapány napřed politikou, pak komercí, a nyní ještě hromadnými dopingovými aférami, které znehodnocují veškeré soupeření na sportovních kolbištích a činí je závislé na zcela jiných zájmech a faktorech, než jsou výkonnost a schopnost prodat hodiny tréninkové dřiny.
Starší generace možná pamatuje první vlaštovky této masivní dehonestace olympijského zápolení v podobě komedie kolem vylučování tzv. rasistických režimů v Jihoafrické republice a Rhodesii v 70. letech minulého století. A tak zatímco se nejbrutálnější režimy doby, odpovědné za masové vraždění obyvatel vlastních zemí, reprezentované diktátory jako byl třeba Mobutu sese Seko v Kongu, Idi Amin v Ugandě nebo Jean Bedel Bokassa ve Středoafrické republice, nepočítaje celý blok tzv. „socialistického tábora“ v čele s masovým kriminálem v podobě Sovětského svazu, dále účastnily olympijských her, obyvatelé dvou nejvyspělejších afrických zemí, bílí stejně jako černí, mohli „čestné sportovní zápolení“ sledovat maximálně u televizních obrazovek.
Pamatuji třeba na dobu před olympijskými hrami v Montrealu v roce 1976, kdy stejné diktátorské režimy v Africe a Asii hrozily bojkotem her, jestliže bude připuštěna delegace Nového Zélandu, krátce předtím čestně soupeřící se sportovci zakázané Jižní Afriky v ragby. Slabost a ústupky sportovního i světového společenství ve vztahu k Jižní Africe a Rhodesii vyvrcholila při volbě místa olympijských her v roce 1980 v hlavním městě brežněvovské diktatury Sovětském svazu. Jistěže nebylo možné, aby se řada západních zemí snížila k účasti v srdci „komunistického ráje“ a tak i kdyby nebylo intervence sovětských vojsk do Afghanistánu, určitě by se našel jiný důvod k jejich bojkotu. Který byl samozřejmě ihned odměněn odvetou „socialistického společenství“ na následných hrách v Los Angeles o čtyři roky později.
Výrazné politické změny na počátku 90. let minulého století změnily i politické vnímání olympismu. Vydírání, atentáty, hrozby a bojkoty byly nahrazeny úsilím režimů o využití her jako výkladní skříně svých politických úspěchů. A tak zatímco demokracie vždy bojovaly o souhlas daňového poplatníka s každou vynaloženou korunou, aby dostály stále rostoucím organizačním a bezpečnostním požadavkům, země všemocných vládců se předstihují v grandiózních výdajích a projektech, které mají ohromit svět a ukázat jejich rostoucí sílu v mezinárodní aréně. Rusko a Čína nechť slouží jako příklad. V hrách jejich provedení sloužily sportovci pouze jako stafáž prezentace „úspěchů a osvícení“ jejich vládní garnitury.
A jistěže s touhou po maximální prestiži souvisí i snaha o dosažení maximální úspěšnosti svých sportovců, a to za jakoukoliv cenu a s jakýmikoliv náklady. Rusko v tomto směru navazuje na tradici bývalého Sovětského svazu s jeho státem řízenými dopingovými programy a jeho steroidy nadopovaní sportovci znehodnocují veškeré sportovní dění. A léta po skončení soutěží ještě dnes není jasné, jaké vlastně bylo skutečné pořadí tzv. „čistých“ sportovců. A vrací se medaile a množí se diskvalifikace a vynášejí se tresty… . A vylučuje se ze soutěží. Přidejme korupci a nesrovnalosti v řízení sportovních organizací a přidělování místa konání nejrůznějších soutěží a obrázek dnešního sportu máme hotový. Zbývá alespoň ždibeček místa pro čestné zápolení?
Era čestného olympijského soupeření zemřela snad někdy v 60. letech minulého století. Od těch dob už olympiády začaly sloužit zcela jiným než sportovním zájmům a je načase, aby v souvislosti se současným ostudným děním kolem nadcházejících her v Jižní Koreji byla tato éra jednou provždy uzavřena. Hry současného typu jsou hrubým pošlapáváním myšlenky olympismu a neměly by mít nadále právo nazývat se olympijskými. Nechť jsou jako komerční sportovní hry v budoucnosti organizovány výlučně soukromým sektorem, bude-li mít o ně zájem, veřejný sektor by měl od nich dát ruce pryč, stejně jako od veškerého sportovního dění, založeného na komerční bázi.
Považuji za ostudné se dočíst, že ten a ten sportovec byl koupen/prodán za tolik a tolik milionů korun a ten a ten sportovec vydělává tolik a tolik korun, a přitom nejsou zdroje na údržbu sportovních areálů pro mladé začínající amatéry. A není možné odměnit trenéry, kteří se starají o budoucí špičkové reprezentanty.
Domnívám se, že ve financování sportu něco hodně smrdí, pořádání a organizace olympijských her je toho viditelným vrcholem, narůstající bublina v podobě cen za přestupy sportovců šířící se infekcí a veřejná podpora sportu a účasti na různých tzv. „mistrovstvích“ a „hrách“ a „přípravných kempech“ zbytečným luxusem a rozhazováním zdrojů daňových poplatníků. Stav a fungování sportu si už dlouho takovou pozornost veřejných rozpočtů ani občanů a dokonce ani samotných sportovců nezaslouží. Nechť je vrcholový sport výlučně financován soukromým sektorem na komerční bázi a předpokládám, že tento si rychle udělá pořádek zajištující, aby nedocházelo k znehodnocování jeho investic. A sektor veřejný nechť se stará o důchody a mládež.
