O tom ale můj článek nebude. Chci se spíše zaměřit na to, co nás pravděpodobně bude čekat jako celou společnost. Troufnu si tvrdit, že rok, který v našich podmínkách končil číslicí osm, znamenal nějaký zlom. Ať už šlo o vznik Československa v roce 1918, osudový rok 1938 nebo Vítězný únor roku 1948. Z novějších let můžeme zmínit předčasné volby v roce 1998 nebo tragédii ve Studénce v roce 2008 či celosvětovou finanční krizi z téhož roku. Magická číslice v naší historii i osudech lidstva hraje nemalou roli, a to nejsem žádný numerolog.
Naše česká společnost žije v relativním blahobytu. Ano, i tak lze shrnout úspěch naší ekonomiky, která šlape na plné obrátky. Sice se zisky přelévají jinam, ale nezaměstnanost stále klesá a ve své podstatě máme všechno. Zdá se, že žijeme ve společnosti nadbytku. Obchody jsou plné k prasknutí, zboží si můžeme zakoupit kdykoliv a kdekoliv. Pokud nemáte kapitál, tak vám ochotně půjčí banky, které vás posléze budou mít v hrsti. Máme všechno, ale přece jen se necítíme šťastni. Spotřeba antidepresiv a léků na bolest dramaticky stoupá a to v závislosti na tom, jak nám ubývá čas. Stále se nám zdá, že musíme někam spěchat, za něčím se hnát. Máme pocit, že nám něco uteče. Již dnes je celkově naakumulováno tolik celosvětového bohatství, že dříve nebo později dojde ke kolapsu. To celé spěje k úvahám, zda například nezkrátit pracovní týden na polovinu nebo zavést nepodmíněný příjem. Je přece nutné, aby z úspěchu, který lidstvo slaví svým velkým rozvojem, měli prospěch naprosto všichni.
Lidé očekávají, že se společnost začne »řídit« novými způsoby. Politici se však často bojí udělat nějakou změnu, protože stále nenastal onen čas na změnu – lze konstatovat, že ke změně nejsou vhodné revoluční podmínky. Jenže jak chcete dělat radikální změny, když kapitalismus i se svými neduhy »funguje«? To je zásadní otázka, která bude často přetřásána. Změna vždy přišla s krizí. Ať už ekonomickou, sociální nebo válečnou. Všechny tři možnosti jsou ve stále propojenějším světě reálné, ale pokud by měly nastat na globální úrovni, tak nás spíše čeká záhuba, než nějaká racionální změna. Je evidentní, že máme strach z budoucnosti. Vzpomínání na minulost je to jediné, co nás v dnešní době zachraňuje. Nestabilita, která se ukazuje být reálnou hrozbou, jako kdyby klepala na nebeskou a říkala při vstupu, že je začít měnit společnost. Jenže jak ji změnit, když máme úplně všechno a lidstvu konzumní styl života vyhovuje? Podotýkám, že my, »západní civilizace«, máme všechno. Na zemi existuje mnoho lidí, kteří takové štěstí nemají, a my ještě žijeme na jejich úkor v nadbytku. Stálo by za zvážení, aby OSN začala v této věci jednat. Přijde mi totiž, že tato instituce se v poslední době podobá spíš diskuznímu klubu, než organizaci, která by měla něco řešit a rozhodovat. Ostatně už je také notně zastaralá. Vznikla jako reakce na konec druhé světové války.
Možná působím jako utopista, protože bych chtěl změnit něco, co pro jedny funguje, pro druhé je nespravedlivé a pro třetí nezajímavé. Každopádně chci věřit tomu, že tento rok, který končí magickou osmičkou, bude rokem změn k lepšímu a citlivějšímu životu k přírodě, jeden k druhému a aby z pokroku civilizace měli prospěch všichni.
Jan KLÁN, předseda OV KSČM Kutná Hora
