O školném jsem už psala ZDE a musím uznat, že autoři návrhu (zejména náměstek ministra prof. Wilhelm) evidentně některé argumenty proti školnému vzali v úvahu a snažili se přijít s řešením části problémů, které školné přinese.
Studenti tak budou moci začít splácet školné až po absolvování university v momentě, kdy jejich plat dosáhne úrovně průměrné mzdy. Kdo jej pak nezvládne splatit do 50 let věku, tomu bude odpuštěno. Garantem bude stát, který dá bankám potřebné záruky a – alespoň jsem to tak pochopila – školné za vědce či kulturní pracovníky nakonec zaplatí.
Říkáte, že to vůbec nevypadá špatně či asociálně? Omyl. Vím, že následující výraz dáma obvykle nepoužívá, ale nemohu si pomoci. Celý návrh je totiž neuvěřitelná sprosťárna a zlodějna. Proč?
Zaprvé proto, že to výrazně zkomplikuje život studentům a absolventům. Pojďme chvíli počítat. Pánové Dobeš a Wilhelm počítají se školným cca 10.000,- Kč za semestr. To máme například u právníka 100.000,- Kč. Ale to není všechno – pokud je takový student zodpovědný, rozšíří si vzdělání o jazykovou zkoušku (např. FCE nebo Gȍethe-Zertifikat B2). Něco takového znamená vycestovat na určitou dobu do zahraničí na výměnný pobyt a také nemalé poplatky za samotnou zkoušku či přípravné kursy. Řekněme 50.000,- Kč, ač úplně slyším povzdech mnoha rodičů i studentů ve smyslu: „Kéž by jenom tolik!“ Náš právník tedy začíná svoji kariéru zatížen stopadesátitisícovým dluhem.
Takový právník pak obvykle nenastoupí na místo asistenta na ministerstvu školství, ale do advokátní kanceláře jako koncipient. A plat koncipienta je obvykle roven průměrnému platu, takže dotyčný může hned splácet. Autoři návrhu si zřejmě myslí, že takového člověka ta tisícovka měsíčně nepoloží. To ale může být nepříjemný omyl – vždyť musí někde bydlet (a pokoj u rodičů přestává stačit), pořídit si základní životní potřeby (což je třeba u advokátního koncipienta několik dobře padnoucích obleků), dojíždět za prací a klienty atd. Hezký začátek kariéry, jen co je pravda.
A to ještě advokát není úplně typický příklad, protože po složení advokátských zkoušek následuje obvykle značné zvýšení platu. Naopak učitelé či referenti na úřadech pracují za průměrný plat celou kariéru. Co myslíte, pořídí si manželský pár vysokoškoláků, kde on je učitel a ona pracuje v malé firmě (oba za průměrný plat) dvě děti, nebo jenom jedno? A pořídí si vůbec nějaké děti? Francouzský sociolog Burdieu, který se touto problematikou zabýval už před čtyřiceti lety, zjistil, že po zavedení školného porodnost u vysokoškolaček klesla.
Krátce jsme se seznámili s tím, kdo na školném prodělá bolestivě (učitel) a méně bolestivě (právník), teď se podívejme na toho, kdo vydělá.
Půjčka na školné v podobě, v jaké ji chtějí nastavit pánové Dobeš a Wilhelm, je bezesporu výborný kšeft. Banka ví, že své peníze spolu s úroky dostane zpět. Buď je zaplatí absolvent VŠ, nebo stát z peněz daňových poplatníků. Klienti se přitom pohrnou sami, a nebude jich málo – více než 300.000 lidí, cca 60% populačního ročníku. Není to krása? Počítám, že bankéři už chladí šampaňské.
Nedávno mne kolega ekonom upozornil na výroční zprávu jedné mezinárodní bankovní skupiny, která je majitelem jedné z největších bank u nás. Zisky z Čech ve výši okolo 50% celé bankovní skupiny (!) dosahují zhruba 10 miliard. Pánové Dobeš a Wilhelm si tedy evidentně myslí, že peněz pro zahraniční akcionáře bank není nikdy dost a je nezbytně nutné nechat je vydělat nějaké další. Náš těžce deficitní státní rozpočet je přitom asi tím nejlepším zdrojem.
Mimochodem – nevíte někdo, kam těch zhruba 600 milionů korun ročně, které by zaplatili studenti, má jít? Nikde jsem se to nedočetla. Podle pana ministra si budou moci univerzity stanovovat výši školného, která bude regulována pouze směrem nahoru, takže asi Vysoké školy budou také příjemcem školného. Tedy myslím. A myslet je málo, je potřeba vědět.
PS: Nerada bych tímto zahájila diskusi o privatizaci bank Zemanovou vládou, neboť bychom byli značně od tématu. Nicméně privatizaci bankovního sektoru, tak jak byla provedena, považuji za správnou. Špatné je pouze to, že vlády po roce 2006 nechávají bankéřům a akcionářům bank naprosto volné ruce, což ČSSD od začátku kritizovala.
