Podívejme se tedy stručně na jednotlivé body:
Ad 1. Zavedení ekonomické vlády eurozóny: Jedná se o starý sen Francie, který její politická elita sní již od doby, kdy se zavádělo euro. Francie chtěla ekonomickou vládu nad eurem z toho důvodu, že si přála, aby eurozónu řídili politici dle politických kritérií (dle francouzských zájmů). Naopak Německo ekonomickou vládu nad eurem nikdy nechtělo, protože si přálo, aby bylo euro řízeno nezávislou Evropskou centrální bankou řízenou dle vzoru německé centrální banky. Dle tohoto de facto německého modelu je napsaná i Lisabonská smlouva, která zavedení žádné "ekonomické vlády" nepředpokládá. Pokud se nyní má zavádět, tak to bude vyžadovat změnu smluvního rámce a souhlas všech členských států. Ten ale bude dosažitelný jen velmi obtížně a proto je velkou otázkou, zda nějaká ekonomická vláda nad eurem někdy vůbec vznikne. Velkou otázkou totiž je, proč by to měla být jakási komise premiérů, jak plánují Sarkozy s Merkelovou, když už existuje Evropská komise a Evropská rada, které mají oporu v Lisabonské smlouvě. Další otazník potom visí nad tím, co by taková "vláda" vlastně měla dělat a jaký by k tomu vůbec měla mandát. Zkrátka otázek je příliš mnoho a proto se nějaké ekonomické vlády nad eurem podle mého soudu v dohledné době nedočkáme. A to bude jen dobře.
Ad 2. Nové evropské daně: Zde se opět jedná o věc, která již je v EU diskutována nejméně tři roky. Důvody jsou k tomu dva: První spočívá v tom, že některé státy EU poskytly rozsáhlé dotace pro jejich ohrožený bankovní sektor a nyní jim tyto peníze chybí a potřebují je dostat zpátky. Proto se mluví hlavně o dani z finančních transakcí. Druhý spočívá v tom, že EU se chce zcela odstřihnout od národních vlád tím, že bude mít vlastní příjmy. Proto plánuje daně, které budou plynout přímo do evropské kasy. Prosadit takový krok ale bude opět velmi složité, protože zavádění a stanovení daní v EU dle Lisabonské smlouvy podléhá schválení všech členských států v režimu jednomyslnosti. Dosáhnout tohoto výsledku bude dozajista velmi obtížné. Z mého pohledu je to dobře, protože daně na evropské úrovni se vybírat nemají a na národní úrovni si to státy mohou vyřešit již nyní dle svých národních postupů.
Ad 3. Princip vyrovnaných rozpočtů: Myšlenka zanést princip vyrovnaného rozpočtového hospodaření do ústav států je správná. Není ale správné, aby k tomu byly státy nuceny paní Merkelovou nebo panem Sarkozym. Pro stabilitu evropských států by bylo určitě dobré, kdyby takový princip do svých ústav zakotvily. Některé státy ostatně tento krok již učinily a některé se k němu chystají. Problém stávající dluhové krize to ale neřeší. Bude to krok směrem do budoucnosti. V současné době je před všemi státy EU hora dluhů, které se musí splatit. Prvním krokem k tomu je určitě to, že se přestanou vytvářet nové dluhy, to ale narazí na tvrdý odpor zájmových skupin, které se budou bránit. Představa, že se takový princip jednoduše odsouhlasí na evropské úrovni a potom se zavede "bez boje" respektive bez demokratické diskuse v národních parlamentech je utopií. Lidé si to nenechají líbit. Cesta z dluhové krize musí mít podporu veřejnosti každého státu a musí být výsledkem demokratického procesu.
Celkově vzato tak lze říci, že Merkelová a Sarkozy žádné řešení dluhové krize nenalezli a na podzim se opět dají očekávat velké ekonomické i politické turbulence. Ostatně Sarkozyho čekají už za 9 měsíců volby. Pro Českou republiku z této situace vyplývá jediné: Držme se dále koruny a provádějme postupnou konsolidaci veřejných financí tak, abychom se nejpozději do roku 2016 dostali opět k vyrovnanému rozpočtovému hospodaření. Vláda by rovněž měla co nejdříve prosadit myšlenku tzv. finanční ústavy, která je obsažena v programovém prohlášení.
