Vážený pane předsedající, vážení členové vlády, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, slyšeli jsme tady do značné míry uklidňující slova pana předsedy vlády, slyšeli jsme tu i obhajobu postupu minulé vlády z úst bývalého pana ministra. To všechno by nás mohlo do jisté míry uklidnit. Ale právě ta zkušenost s tím, jak Česká republika byla vystavena přijetí kvót a jak tehdy česká vláda postupovala, je podle mě varující a měla by nás nabádat k určité opatrnosti a k jinému postupu právě v případě návrhu nových dublinských pravidel.
Já si jenom dovolím připomenout, že v minulém období česká vláda dlouho předpokládala, že v otázce kvót nebude moci být Česká republika přehlasována, protože přece se to bude rozhodovat jednomyslně na Evropské radě. Já jsem v minulém volebním období zasedal ve výboru pro evropské záležitosti a protože jsem četl zahraniční tisk a protože jsem sledoval, co se děje v Bruselu, tak jsem tuto jistotu tehdejších členů vlády nesdílel. Abych byl tedy spravedlivý, s tímto nevystupoval pan bývalý ministr vnitra Chovanec, ale podobně nás na výboru pro evropské záležitosti ujišťoval jak pan tehdejší předseda vlády Sobotka, tak tehdejší ministr zahraničí Zaorálek: V žádném případě nebudeme přehlasováni. Co nás tady strašíte, pane poslanče? To je přece jasné, bude se rozhodovat jednomyslně. Česká republika se nemá čeho bát... A co se stalo? No stalo se to, co se prostě dalo předpokládat, kdybychom se neuchlácholili tady v České republice takovouto, nevím odkud se beroucí jistotou, která byla nepravdivá. Stalo se to, že jsme byli přehlasováni, že jsme ztratili i spojence v rámci V4, takže jsme nebyli schopni vytvořit nějakou koalici, která by se kvótám postavila.
A musím říct, že postup vlády, nekoordinovaný postup v evropské politice, který se dá dokumentovat i na tom, že ministr financí, když odjížděl na jednání rady, neměl informace, které už v té době měl premiér a ministr zahraničních věcí, že např. Polsko nebude držet tu pozici, na které byly původně státy V4 domluveny, právě tento postoj vlády vedl k tomuto výsledku a k tomu, že Česká republika tady byla přehlasována a zaskočena.
Teď jsme v situaci, kdy zdánlivě - zdánlivě tato věc nehrozí, protože státy Evropské unie se dohodly na podzim, že tato věc by neměla být hlasována tím způsobem, aby nedošlo k jednomyslnosti, a že tedy pokud nějaký stát nebude souhlasit, tak se dá přijetí nových pravidel zabránit. Nicméně my musíme být v této věci znovu opatrní, protože, jak už tu zaznělo, existují tu dva návrhy a dvě pozice. Jeden ten návrh je přece ten, který šel z Evropské komise a který tady koluje už někdy od dubna 2016, a trošku jiná je pozice Evropského parlamentu, která byla schválena v listopadu 2017 a se kterou se také členské státy musí nějakým způsobem vyrovnávat. A existuje tu nebezpečí, že se to všechno zase nějak překlopí tak, že se nakonec bude hlasovat v Radě ministrů, aniž si toho česká diplomacie, česká zahraniční politika všimne. A my bychom měli zavázat vládu k tomu, aby dělala všechno pro to, aby trvala na tom, že se tato nová pravidla budou schvalovat pouze jednomyslně a budou se projednávat na Evropské radě a nebude moci dojít k tomu, že by nějaký stát měl být přehlasován.
No a když se podíváme na návrh, který musíme v té debatě taky mít na paměti, nejenom návrh Evropské komise, ale i tu pozici Evropského parlamentu, no tak co zjistíme? Že se tam mluví o stálém automatickém mechanismu relokace migrantů bez horního limitu, o výpočtu kvót na základě HDP a populace, rozmisťování žadatelů, kteří dostanou na výběr ze čtyř států, které zatím přijaly nejméně žadatelů atd. atd.. Všimněme si zajímavé věci, že ten návrh předpokládá, že žadatelé o azyl si do jisté míry budou moci vybrat, zatímco stát, který je přijímá, si prostě vybrat nebude moci. A to si myslím, že z hlediska principu mezinárodního práva, evropské politiky, hodnot, na kterých je postavena Evropa, ale i z principu suverenit jednotlivých zemí je naprosto nepřijatelné.
A druhá věc, které si taky všimněme, která se tady opakuje pořád dokola v těch různých návrzích, je, že státům, které se na přerozdělování odmítnou podílet, může být omezen přístup k evropským fondům a k podpoře na navracení migrantů do zemí původu. A toto je záležitost, na kterou musíme být taky opatrní a kterou musíme velmi důsledně odmítat. A nejenom proto, že bychom mohli být kráceni v čerpání evropských fondů. To bychom jistě přežili, byť by to bylo nespravedlivé. Ale musíme být proti tomu, protože to je princip, který jde zcela jednoznačně proti základním hodnotám spolupráce evropských zemí. Nelze prostě směšovat otázku přerozdělování migrantů s kohezní politikou, s fondy a dalšími věcmi. To je naprosto nepřiměřený způsob nátlaku, já bych to nazval i vydíráním, které česká vláda musí jednoznačně odmítnout.
Kongres Občanské demokratické strany o tomto víkendu přijal usnesení, ve kterém varujeme před implementací evropské směrnice Dublin IV, která - cituji - by sloužila k automatickému přerozdělování migrantů z třetích zemí a znamenala by omezení národní suverenity České republiky. Já myslím, že toto je odpovědný postoj, který by měly zastávat všechny klíčové politické síly v České republiky. Je to postoj, ke kterému by tato Sněmovna měla vybavit mandátem vládu České republiky a vyzvat vládu k tomu, aby velmi důsledně hájila zájmy České republiky, stavěla se proti nesmyslným návrhům, které obsahuje reforma dublinských pravidel, a hlavně všemi prostředky se snažila zabránit dvěma věcem, a to je, aby nový Dublin obsahoval návrh na přerozdělení migrantů, a taky to, aby odmítání takového principu mohlo vést k jakýmkoli finančním sankcím a postihům těch zemí, které dělají to jediné, na co mají vlastně právo - brání svoji suverenitu a brání hodnoty, na kterých je společná Evropa založená.
