Musel jsem se pousmát představám pana Okamury o jakési Unii evropských národů. Přestože tato myšlenka je naznačena jen velmi vágně, tak jako jsou vágní všechny představy SPD nebo Svobodných o jiném uspořádání Evropy než nabízí současný stav, stačila mně k úsměvu zmínka o právu členských států na vlastní hospodářskou politiku. Odhlédnu-li od skutečnosti, že i současné evropské právo stále ještě umožňuje až příliš velkou nezávislost hospodářských politik členských států, pak je třeba vzít v potaz, že jakékoliv další posílení pravomocí členských států v této oblasti budou vždy na úkor pravidel jednotného trhu. Uvědomují si předkladatelé požadavků nezávislosti hospodářských politik, že pak místo hypotetické jedné společné hospodářské politiky (stále ještě pouze ideál kdesi v mlze) budeme mít dvacet sedm hospodářských politik, které svým způsobem budou hájit zájmy jednotlivých členských států (samozřejmě vždy proti jinému členskému státu) a mohou tedy ve větší či menší míře působit proti sobě?
Jsem si vědom skutečnosti rozličných hospodářských podmínek v různých částech Evropy. Jedním z důvodů přerozdělování společných zdrojů je právě tyto hospodářské rozdíly co možná nejvíce odstranit. Smyslem „evropské“ hospodářské politiky je vytvořit pokud možno homogenní podmínky pro lokální ekonomiku ať již se podnikatel nachází v Řecku nebo ve Finsku. Existence homogenních podmínek poskytuje nejlepší záruku efektivnosti podnikání a ochrany vložených investic.
Každé posílení různorodosti hospodářských podmínek bude vždy na úkor právní i politické jistoty jakékoliv lokální podnikatelské činnosti a tím na úkor ekonomického rozvoje, který by jinak zajistila pravidla jednotného evropského trhu.
Evropská unie nepotřebuje návrat zpět k decentralizaci ekonomické stejnorodosti, která byla v těžkých politických zápasech od padesátých let minulého století překonána. Naopak, Evropská unie potřebuje další posílení hospodářské centralizace, která je nezbytná k fungování společné evropské měny a k fungování Evropské unie jako společného jednotného trhu. Příkladů k následování je více, samozřejmě Spojené státy americké, ale třeba i Kanada nebo Austrálie, federace vzniklé spojením jednotlivých členských zemí. Jsou samozřejmě i jiné příklady, k nímž mají možná SPD a Svobodní blíže, a to třeba celní unie Východoafrického společenství, tvořeného Keňou, Tanzánií, Ugandou, Rwandou a Burundi. V žádném případě bych nechtěl podcenit toto středoafrické obchodní společenství, nicméně právě obrovské lokální rozdíly a rozdílné představy o hospodářské politice jakožto i rozdílné zájmy vlád jednotlivých zemí jsou důvodem, proč je projekt stále spíše teorií než ekonomickou praxí a ekonomika zemí taková, jaká je.
Jsem rád, že tvrdé evropské jádro zakladatelských členských zemí vidí ekonomickou budoucnost a prosperitu Evropy jinak než někteří naši politici a jediné co bych si přál je, abychom nepodlehli hloupé demagogii, která neslouží ničemu jinému než osobním zájmům jejich nositelů - Le Penovic ve Franci z této demagogie dobře žijí již pár desítek let - , ale abychom se připojili k těm zemím, které možná lépe než my vnímají růst světové konkurence a nutnost postavit se jí společně.
Dnes má ještě Evropa o nás jako o členský stát zájem. Pokud však nebudeme dosti aktivní a budeme podléhat podobným nesmyslným bludům, jaké nabízí některé strany nebo představitelé, pak ten zájem může rychle ztratit. A při vší úctě a obdivu ke všemu českému se může rychle přihodit, že světové konkurenci budeme čelit spolu s dalšími podobnými odpadlíky samy. Nikoliv milí čtenáři, ani Spojené království nám nepomůže. To má jiné partnery a už dnes hledá cestu, jak ze svého výstupu vybruslit co nejlépe a se ctí. Británii Evropa potřebuje a bude s ní vždy jednat jako rovný s rovným. My žádným Commonwealthem nedisponujeme a k nabídnutí světu toho příliš nemáme.
Možná ještě zmínka o tom, kolik do EU přispíváme a kolik dostáváme zpět. Možná by stálo za to si uvědomit, že zdroje, které dostáváme, nejsou jen peníze na ruku prostřednictvím různých rozvojových programů. Dostáváme především přístup k jednotnému trhu a možnosti společného rozhodování. To jsou atributy, o nichž se nejvíce jedná v brexitových dohodách a jejichž hodnotu určuje každá položka zboží nebo služby, kterou Češi (Britové, Němci…) na jednotném trhu nabízí nebo které spotřebovávají. Mluvíme-li tedy o tom, kolik z Bruselu dostáváme, nezapomínejme také připočíst hodnotu zboží, které můžeme nabízet jen proto, že je díky odstranění tarifů a cel na evropském trhu konkurenceschopné, a hodnotu úspor, kterých dosahuje každý český zákazník při nákupu každého zboží, jehož cenová kalkulace nemusí zahrnovat náklady cel a tarifů. Bohužel musí stále ještě počítat s měnovým převodem. A to opomíjím nevyčíslitelnou hodnotu v podobě strategického mezinárodního postavení, kterou nám přináší účast v prestižním klubu evropských zemí. Země, ze které ve světě znají jen některé její špičkové sportovce působící ve špičkových světových soutěžích, by byla sama o sobě asi zcela ztracená a její jméno by asi neznělo cizincům jinak než třeba Samoa nebo Trinidad, a to krásám Prahy navzdory.
Jediná správná cesta je cesta dalšího posílení hospodářských pravomocí Evropské unie. Ostatní jsou cesty bídy a zmaru, které by těžce dopadly na obyvatele naší země.
Česká země zažívá nejlepší období svobody a suverenity od časů krále Karla IV. Nenechme se proto z nastoupené cesty svést lidmi, kteří myslí více na sebe než na zájmy nás občanů.
