V minulých dnech zveřejnila skupina křesťanských aktivistů dopis, v němž žádají papeže Františka, aby neprodlužoval mandát pražskému arcibiskupovi Dominiku Dukovi. Jelikož je takováto otevřenost v řadách katolické církve velmi neobvyklá, je dobré se nad obsahem této iniciativy pozastavit.
Pražský arcibiskup kardinál Duka nemá s učením Krista a křesťanským dobrodiním společného snad vůbec nic. Není náhodou, že v minulosti otevřeně podporoval v prezidentské funkci Václava Klause coby ztělesnění všech nejtemnějších stránek kapitalismu, arogance, mocichtivosti, sobectví a pohrdání neprivilegovanými, a nyní to byl recipročně Klaus, který mu rychle přispěchal na pomoc. Přísloví, že vrána k vráně sedá, zde platí víc než jinde.
Duchovní vyčítají Dukovi otevřený příklon k neoliberalismu (který je s křesťanským učením pochopitelně neslučitelný), nacionalismu a krajní pravici. Rád se prý rovněž chlubí, že „zařídil“ církevní restituce, namísto křesťanské střídmosti žije v přepychu a vůči podřízeným se chová arogantně a přezíravě. Není proto divu, že si tak dobře rozumí s Klausem.
„Netoužíme jen po personální výměně a uspíšení jmenování nového pražského arcibiskupa po Dukově rezignaci, ale po revoluci lásky a něžnosti, která by z církevní hierarchické struktury znovu vytvořila živoucí a láskyplné společenství bratří a sester, pospolitost, která je vždy ochotna pomoci těm nejslabším, zraněným, lidem na okraji i celému stvoření“, píší ve svém dopise duchovní. Tím jen potvrzují, že špatný generál ještě neznamená špatné mužstvo, a ne všichni duchovní vidí církevní restituce jako vítězství spravedlnosti, přičemž znají i jiná slova než „peníze, lesy, pozemky“.
Arcibiskup Duka je typickým příkladem mocenského monokrata, kterému je lhostejné v čele které organizaci stojí, hlavní je pokud mu poskytuje dostatečnou moc. Je ztělesněním formalizace, hodnotové vyprázdněnosti a touhy po propojení se světskou mocí, kterou církev projevila v historii již nesčíslněkrát.
V čele každé organizace občas stane člověk, který svými názory nekonvenuje s její členskou základnou, tuto organizaci využívá jen jako prostředek k dosažení osobní moci i prospěchu a drží se jen díky tomu, že ovládá její mocenské mechanismy. Naštěstí ne vždy je pro dosažení potřebné změny nutno psát dopisy bratrům do Vatikánu.