Druhý okruh, ve kterém jsme byli na olympiádě úspěšní, bylo rychlobruslení. Martina Sáblíková sice neudržela zlatou normu z předchozí olympiády, ale její stříbrný kov má zlatý lesk. Udržet se deset let ve světové špičce je prostě senzační výkon. A vedle ní, další rychlobruslařka, bronzová Karolína Erbanová. Je jen škoda, že se v roce 2010 po sněmovních volbách natolik změnily poměry, že nikdo z politického establishmentu již nebyl ochoten se vrátit k projektu výstavby tréninkového centra pro rychlobruslaře ve Velkém Oseku. Toto tréninkové centrum mohlo být, při zarputilosti trenéra Nováka, doslova fabrikou na výrobu olympijského kovu, tedy českých olympijských medailí. Vzpomínám si, jak jsem před sněmovními volbami v roce 2010, po té co jsem přislíbil, že pokud se stanu po volbách českým premiérem, udělám všechno pro to, aby vznikla ve Velkém Oseku nová tréninková hala na rychlobruslení, jsem byl zesměšňován a urážen. Vlády po volbách v roce 2010 se ujaly vlády pravicové strany a ty, ústy Kalouska a Nečase, sdělily národu a sportovcům, že sportování je každého osobní záležitostí. A tak Sáblíková s Erbanovou jezdily trénovat do Holandska, kde mají velké a dobře vybavené sportovní centrum a jejich následovníků jsme se nedočkali. Dalšími, kdo vydobyl olympijský kov, byli biatlonisté: Veronika Vítková a Michal Krčmář. Zdá se však, že biatlonisté mají svůj sportovní vrchol zřejmě za sebou v nedávné době. To říkám, ač bych si jakkoli přál pravý opak. Něco se v tomto sportovním odvětví nedaří tak, jak by si tito sportovci sami přáli. No a sedmý olympijský kov vydobyla Eva Samková ve snowboardcrossu. Tentokrát ji přibylo do sbírky nikoliv zlato jako v Soči, ale vynikající bronzová medaile.
V pořadí národů jsme, pokud jde o medaile na čtrnáctém místě. Což není vůbec špatné, tedy z toho hlediska, kdybychom byli čtrnáctí na světě v mnoha jiných důležitých činnostech a odvětvích. A to opravdu nejsme. Zdá se tedy, že zejména v případě Ledecké, ale také rychlobruslařek a Samkové, jsou to úspěchy jdoucí jaksi systému navzdory. Zejména v hokeji je patrné, že systém výchovy mládeže, který nám počátkem 90. let mohl závidět každý stát a který vyprodukoval skvělé hokejové hvězdy, jež patřily k nejlepším hráčům světa své doby, z nichž byl vytvořen tým hokejových olympijských šampionu v roce 1998, již neexistuje. A to je špatné. Dostat se pak na olympiádě mezi čtyři nejúspěšnější týmy světa je momentálně zřejmě maximum možného. Zdá se, že systém výchovy mládeže jak jsme ho znali před dvaceti až třiceti lety, v našem hokeji prostě nefunguje. A podobné je to i v naprosté většině dalších sportovních odvětví. Úspěchy Ledecké, Sáblíkové, Samkové a Erbanové jsou jednoznačně výsledkem individuálního mistrovství, a ne úspěchem systému. Jenom u biatlonistů se dá říci, že nějaký systém ještě existuje. A pokud bude dopilován, můžeme zažít ještě větší úspěchy na světových pohárech i příštích olympijských hrách nežli letos.
Ester Ledecká se stane nepochybně světovou sportovní celebritou první velikosti. Firmy, a to firmy s globálním dosahem, se budou snažit ji zahrnout do svého marketingu. Bude – li mít stejně kvalitního finančního manažera jako má nyní kvalitní lidi ve svém zázemí, může se v těch nejbližších letech finančně zajistit na celý život. A co je ze sportovního hlediska podstatné, nemusí být těmito věcmi rozptylována, když se o finance bude náležitě starat někdo jiný. Pokud udrží svou koncentraci, vynikající motivaci, dobré nervy, zdraví a tréninkovou morálku může být úspěšná nejméně ještě na dvou olympiádách.
